Zafer Senocak

Životopis

Zafer Şenocak (* 25.května 1961 v Ankaře , Turecko ) je spisovatel žijící v Německu tureckého původu.

Matka byla učitelka z vlivné sekulární rodiny, otec intelektuál, pro něhož islám představoval individuální volbu a souvisel s občanským odporem k vojenské diktatuře. Odchod do Německa vyjadřoval především jeho rozhodnutí žít v právním demokratickém státě.
Şenocakovy prostupné hranice začínaly v rodině a pokračovaly za domovními dveřmi v Mnichově. V eseji Mezi Koránem a Sex Pistols popisuje, že smysl pro něj vždycky skládaly teprve dva světy dohromady: otcův a matčin, východní a západní. Dvě identity byly samozřejmostí. Dva jazyky, ale také dvě vnitřní krajiny, obrazy domova: bavorské kopce a lodě na Bosporu. Nic ničemu nepřekáželo, jedno obohacovalo druhé. V sedmdesátých letech to byla v západní Evropě samozřejmost, stejně jako hluboký pocit integrace přistěhovaleckých dětí. Když Şenocak začal psát německy, Němectví bylo fascinující a přátelské právě proto, že se mu naučil a přijal ho.
Vystudoval germanistiku, politologii a filosofii a jeho německy psané verše mu brzy vynesly přední ceny a stipendia. Byl v pravý čas na pravém místě. Patřil k prvním tureckým autorům, kteří německou tvorbou dali nový impuls literatuře, již za sebou vlekla válečné trauma. Do jeho esejů, básní a dekonstruovaných románů pronikají znepokojivá témata: past svobody, pustina odosobněné sexuality, temnota německých dějin. Je mu blízký německý romantismus, symbolisté a celá evropská klasika, ale zároveň orientální symboly a formy. V letech 1988 až 2000 spoluvydával v Mnichově literární revue Siréna zaměřenou na východní literatury. Na společný zdroj velké světové poezie upozornil i v knize překladů středověkého súfistického básníka Junuse Emreho.

Rok před pádem Berlínské zdi se Şenocak přesouvá do Berlína a v podivné atmosféře, kde je revoluce na spadnutí, píše poému V novém světě (In der neuen Welt) Z expresivního obrazu města, které je laboratoří moderního světa a kde se protínají západní, postkomunistické a imigrační vlivy, se rodí fascinující vize chaotického světa, který začala veřejnost plně vnímat teprve v září 2001. Pád Berlínské zdi paradoxně znamenal osvobození a zároveň definitivní zhroucení většina „západních“ jistot. Tak to chodí i v Şenocakově poezii: každá myšlenka, každý obraz roste z popírání sebe sama do neznámého prostoru, jenž je třeba uchopit a zakreslit do map.
V Berlíně se dají v klidu provozovat činnosti, které dnes málokdo bere vážně: například psát básně a romány. Berlín je království velkého prostoru a nezcizitelného času. Je to ideální místo pro umělce. Každý se tu může stát lapačem signálů z budoucnosti a zároveň svobodně a nenápadně žít. Tady Zafer Şenocak vytváří dvojjazyčné dílo, které často působí jako věštecký sen. Vedle toho vychází v Istanbulu od roku 2005 jeho próza. Şenocak píše romány turecky, eseje německy, básně v obou jazycích.
V roce 2005 vyšel v Mnichově výbor básní pod názvem Űbergang (Přestup). Slovo, které v Berlíně provází cestující na každé stanici metra, je vyjádřením obecné situace: víme jen, odkud odcházíme. Kam jede další vlak, můžeme jenom tušit.
Současná evropská literatura žije z velké části díky přistěhovalcům, díky jejich mnohočetným kulturním identitám a jejich vědomí propustných hranic. V hlavách „domorodých“ Evropanů ale přežívá obraz marginálního orientálního psavce, který klopotně hledá místo v západní společnosti. Tuhle arogantní představu upoceného outsidera dokonale popírá moderní, hrdá a noblesní Şenocakova literatura, jež vyrůstá z jednotného kulturního dědictví světa, který dramaticky přešlapuje na prahu nového rozdělení. To ale není jediný důvod proč ji uvést do českého prostředí. Şenocak formálně čerpá z německých romantiků i orientální symboliky, ale přitom je kupodivu blízký nejsilnějšímu proudu české poezie. Ze Şenocakových poém a cyklů se nám hlásí básník spřízněný s Máchou, Březinou, Halasem, Holanem, Hejdou. Velká témata, nekonečný vnitřní i vnější obzor, expresivní obrazy, bohatý jazyk, homérská energie, láska, hvězdy, bloudění, smrt. Vnitřní krajina, kde se český čtenář vyzná stejně snadno, jako když poslouchá třeba Janáčkovu hudbu. Nemá smysl ptát se jak je to možné, ale je to dobře. Nový svět by měl být světem prostupných hranic, kde se všechno trvale mění a jedno oplodňuje druhé, kde lze být stromem s hlubokými kořeny a zároveň létat.
V Česku nestraší výčitky koloniální minulosti a nevalí se sem masy lidí z jiných kultur. Vynořují se stejné otázky: Co to přesně znamená domov? Je vůbec dnes nutné někam přesně patřit? Podle jakého klíče? Která z minulostí je ta správná, jestliže máme každý jinou? Může být přechod trvalým stavem? Je můj lístek přestupný, nebo platil jen ve vlaku, z něhož jsem vystoupil?
Propojování lidí, kultur, technologií, životů a snů někdy cítíme jako pád do bezedné jámy. Ale nemáme na vybranou. Jistoty minulosti jsou pryč a zbývá jen naděje, že neprožíváme soumrak planety, ale bolestný ozdravný proces.

Zdroj:Doslov z knhy básní, autorka: Tereza Brdečková

Štítky