Jan Pelc

Životopis

Otec byl strojním zámečníkem, matka učitelkou. Od dětství žil Pelc v Klášterci nad Ohří, kde také vychodil ZDŠ. V letech 1972–74 studoval na Mechanizační střední škole v Mladé Boleslavi, pak se vrátil do Klášterce a vyučil se strojním zámečníkem (1977). Po návratu z dvouleté vojenské služby (1979) bydlel v Kadani a pracoval v elektrárně Prunéřov. Roku 1981 emigroval přes Jugoslávii, Rakousko a Itálii do Francie. Po několikaměsíčním pobytu v Marseille přešel do Paříže a zde v letech 1982–90 pracoval v redakci čtvrtletníku Svědectví, jehož šéfredaktor Pavel Tigrid ho významným způsobem ovlivnil. Zde také Pelc v roce 1983 řídil knižní edici Světlík a souběžně vydával „nepravé periodikum“ Kus řeči (1982–83, vyšlo pět čísel). Od roku 1992 žije ve svobodném povolání v Praze s občasnými zájezdy do Paříže, kde také od dubna 1995 do ledna 1996 pracoval na čs. velvyslanectví.
Přispíval do časopisů Svědectví (Paříž, zde 1984 obsáhlá ukázka z 2. dílu románu ...a bude hůř nazvaného Děti ráje, 1987 próza Štefka, tj. ukázka z první verze novely ...a to mi nemůžete udělat), Národní politika (Mnichov), Listy (Řím), Paternoster (Vídeň). Publikoval i v samizdatovém časopise Vokno (s nímž spolupracoval i dodávkami technických prostředků). V 80. letech přispíval do rozhlasové stanice Svobodná Evropa kulturními aktualitami a také povídkami. Je autorem rozsáhlého rozhovoru s Ivanem M. Jirousem (Magorův zápisník, 1997). – Podle románu ...a bude hůř byl natočen stejnojmenný film (2007, r. Petr Nikolaev, sc. Jan Pelc a Petr Nikolaev).


První dva díly Pelcova románu ...a bude hůř se odehrávají v severních Čechách na rozhraní 70. a 80. let, třetí díl sleduje hrdinovy pobyty v utečeneckých lágrech a jeho putování Rakouskem a Itálií do Francie. S drastickou otevřeností je tu ukázáno živoření mladých vyděděnců, kteří v kontrastu k opovrhovaným společenským normám a v nenávisti k tehdejšímu režimu pokládají poddání se alkoholickým a sexuálním požitkům za nejsvobodnější způsob života. Na odiv stavěný cynismus a znecitlivění k vlastnímu osudu však provází hluboká vzájemná solidarita a u hrdiny, který volně řazené epizody vypráví, také překvapivá míra citlivosti a mravního povědomí. Rozhodující roli ve zvládnutí šokující, ale monotónní tematiky hraje v románu autorovo spontánní vypravěčské nadání, lapidární konkrétnost a jazykový cit. Dialogy, prostoupené hantýrkou a vulgarismy, mají dramatický spád a vypravěčův jazyk prokazuje vynalézavost především v ironickém využití ustálených obratů a přísloví a v jemném humoru, který dává nadhled jinak bezvýhradnému oddání se přítomnému okamžiku. – Ještě výrazněji než v rozsáhlých prózách ovládá sex lidský život v autorových povídkách, kde je pojat ve svém psychickém dosahu, ztajeném v jednání postav. Pelcovy povídky jsou založeny na pointě, opírající se někdy o dějovou konstrukci, účinnější však jsou tam, kde vyrůstají z postupně vyhrocovaného smyslu a ukazují paradoxní spojení kontrastních stránek lidského života (...a povídky, ...a máš mě rád?). Podobně Pelcova pozdější novela ...a to mi nemůžete udělat vypráví příběh negramotného prosťáčka odvlečeného během slovenského povstání partyzány, který nakonec v šílenství vraždí vesničany s radostnou vírou v jejich spásu. U prostého kupení záměrných nehorázností setrval Pelcův sklon k nadsázce v novele Basket Flora, kde velitel policie jedná s neméně hrůznou otrlostí než pronásledovaní zločinci.
Na kultovní trilogii ...a bude hůř autor volně navázal prózou ...a výstupy do údolí, ve které sametová revoluce namísto impulsu k novému životu ve svobodné zemi zapříčinila ztrátu jistot duchovního světa emigranta, kterému se možnost návratu do rodné země paradoxně proměnila v nemožnost žít. Alkoholové požitky, které v prvních svazcích mohly evokovat osobní revoltu ve státě nesvobody, jsou v tomto díle odhaleny jako prostý alkoholismus, prostřednictvím kterého hrdina utíká nikoliv před světem normalizace, ale před odpovědností žít smysluplně svůj vlastní život. Závěrečné životní ztroskotání ukazuje, že smysl života hlavního hrdiny netkvěl v dosažení cíle (v návratu do svobodné země), nýbrž v hledání tohoto cíle. Autorova obliba v expresivních dialozích a v syrovém popisu sexuálních aktů vyvrcholila v novele Šmírák, ve které jsou odpudivé scény sexuálního šmírování v parku doplněny o rovinu politickou. Záznamy z výslechů prokazují, že normalizační šmírování bylo stejně patologické jako to sexuální. V posledních letech se Pelc věnuje povídkové tvorbě (...a golpotoni táhnou, ...a vyberte si), ve které v nadsázce často propojuje prvky sci-fi s četnými aluzemi na současnou nejen politickou situaci. Nad autentičností textu, podpořenou fotodokumentací příběhu (...a poslední kouř), však většinou převáží groteskní bizarnost a prvoplánová intence narušit konvenční uvažování.

Zdroj:www.slovnikceskeliteratury.cz