Endre Ady

Životopis

Endre Ady de Diósad byl jeden z nejvýznamnějších maďarských básníků.

Narodil se jako potomek zchudlého šlechtického rodu. Básníkův otec Lőrinc Ady nehospodařil na velkém panském statku, ale na menší usedlosti, kterou mu věnem přinesla jeho žena Marie Pásztorová.

Jméno a pověst svého rodu měl básník proslavit tím, že se měl na přání svého otce stát stoličním soudcem. První čtyři třídy gymnázia vychodil v řeckokatolickém prostředí v Nagykároly, další třídy v kalvínském gymnáziu v Zilahu, kde roku 1896 maturoval.
V té době si mladý Endre ještě neuvědomoval třídní rozvrstvení maďarské společnosti. V rodné vsi poznal malé sedláky i bohaté pány. Zachovával si povědomí o své příslušnosti ke šlechtickým předkům. Odtud si lze vysvětlit jeho povýšené jednání s jinými, zpanštělou pýchu a zpupnost. Ve škole, v kostele i ve společnosti chtěl být vždy prvním, jak později přiznává sám sobě
Po maturitě studoval práva v Debrecínu. Po ukončení studií působil několik měsíců jako advokátní koncipient v Zilahu. Advokátní činnosti brzy zanechal a pracoval jako novinář z prvu v Debrecínu (1899), potom v Nagyváradu (1900-1903). Již roku 1889 publikoval první sbírku básní pod názvem Versek (Verše).

Zatím však Endre Ady rzchle dospěl. Uvědomil si neblahou situaci maďarského lidu a dospěl k přesvědčení, že jediným řešením je revoluce. Již roku 1903 uveřejnil v listě Nagyváradi Napló velmi pronikavý chorobopis soudobého Maďarska a hned naznačil možnost léčení: „My musíme začít tu práci od počátku. Nejdříve jedno, pak druhé a třetí. My musíme skoncovat s hodnostmi, s privilegovanými, s aristokracií, s klérem a s vykořisťovatelským kapitalismem. Jak? Podívejme se na Francii“.

V únoru 1904 přijel Ady poprvé do Paříže, kde si pronajme pokoj v domě, kde bydlí maďarské rodina, se kterou se poznal v Nagyváradu. Mladá žena, známá z jeho pozdější lyriky jako Leda, velmi intenzivně zasáhla do jeho života i poezie. V Paříži Ady psal ponejvíce novinářské články, hlavně z důvodů finančních. Přispíval zprvu do konzervativního listu Budapesti Hirlap, sice s odporem, ale vytrvale a svědomitě - byly to jediné noviny, které platily přesně honoráře. Když poslal listu báseň a redakci ji neotiskla, přerušil s ní styky navždy. Adyho články v té době začaly otiskovat i jiné noviny, jako například Budapesti Napló.

V Paříži byl celkem sedmkrát. Neúčastnil se však ani společenského, ani literárního života. Příčinou bylo, mluvil jen velmi málo francouzsky, dohovořil se jen o věcech běžné potřeby, na vyjadřování o složitějších věcech mu už znalosti nestačily. Také nikdy nezapomínal, že je Maďarem. Tak se stalo, že Paříž nepoznala Adyho a téměř ani nevěděla, že jeden z největších moderních maďarských básníků žil tolik let v jejích zdech.
V květnu 1904 se dozvěděl od svého lékaře, že trpí nevyléčitelnou krevní chorobou v pokročilém stadiu. Krizi, do které upadl po zdrcující zprávě a ve které byl často pokoušen myšlenkou na sebevraždu, však časem překonal s neopomenutelnou pomocí Ledy. Podzim strávil s Ledou na francouzské Riviéře a v lednu 1905 se vrátil domů do Budapešti jak z touhy po domově, tak z důvodů finančních. Jeho odjezd uspíšila i situace politická. V lednu 1905 se konaly v Maďarsku volby a v nich se již ohlašovala blížící se revoluce. V březnu 1905 vydal sbírku Új versek (Nové verše), jež způsobila v maďarské poezii revoluci. Vyvolala řadu příznivých i nepřátelských kritik. Počátkem roku 1908 vydává sbírku Vér és arany (Krev a zlato). Tahle kniha vzbudila ještě více pozornosti a ruchu než předešlá sbírka. Na jedné straně byl Ady oslavován, že vede maďarskou poezii k nejvyšším stupňům dokonalosti, na druhé straně byl zatracován jako jako prznitel maďarské řeči, jako amorální odpadlík a vlastizrádce. Adymu se podařilo vynésti na světlo a k vědomí širokých vrstev všechny ty hluboké protiklady hospodářské, sociální i národní, které před první světovou válkou zmítaly Maďarskem. Proto byl tak milován a proto byl také tolik nenáviděn.

Zbytek života strávil v neustálém cestování. V lednu 1909 vydal sbírku Az Illés szekerén (Na voze Eliášově), roku 1910 Szeretném, ha szeretnének (Chci, aby mě milovali), roku 1911 A Minden-Titkot versei (Básně všech tajemství), roku 1912 A Menekűlő Élet (Prchající život), roku 1913 A Magunk szerelme (Naše sebeláska), roku 1914 Ki látott engem? (Kdo mě uviděl?), roku 1918 A halottak élén (V čele mrtvých). Po jeho smrti vyšla ještě sbírka Az utolsó hajók (Poslední lodi) roku 1923. Zemřel 27. ledna 1919 v Budapešti .