Hana Andronikova

Životopis

Prozaička Hana Andronikova se narodila 9. září 1967 ve Zlíně. Vystudovala Filosofickou fakultu University Karlovy v Praze, obor angličtina – čeština. Po ukončení působila jako personální manažerka v českých i zahraničních firmách. V roce 1999 odešla z podnikatelské sféry a věnuje se výhradně literatuře. Žije v Praze.

Pro tvorbu Hany Andronikové je příznačná potřeba důkladně ohledávat ženskou identitu, a to cestou poznání rodových kořenů, pojmenování genia loci rodného prostoru, ale i skrze zachycení a pochopení schopností člověka zdolávat extrémní úkoly a situace. Autorčina výpověď je v tomto směru emocionální, ostrá vůči sobě i společnosti, jejíž je součástí a která dopustila proměnu světa v nevyzpytatelné a mnohdy kruté theatrum mundi. Přesto nelze konstatovat, že prózy Andronikové trpí pocitem životního defétismu. Naopak, autorka glorifikuje vnitřní síly, které její hrdinky v sobě dokáží v dané situaci zmobilizovat, a jejich schopnosti vtáhnout do svého pozitivního „silového pole“ i lidi kolem sebe. V románové prvotině Zvuk slunečních hodin retrospektivně přehlížíme modelovou mozaiku ženských osudů, jak je formovalo dvacátého století: od první republiky, na jejímž půdorysu se rozehrává milostný vztah mladé dvojice, přes reflexi traumatizující zkušenosti holocaustu a následných politických procesů v komunismu, až po katarzní revoluční proměnu v roce 1989. Fenomén času hraje u Andronikové důležitou roli. Ovšem nikoliv čas jako prvek tematický, ale architektonický: spisovatelka komponuje román jako soustavu motivicky návratných dějových polí, jejichž střídání není pravidelné, ale přesto je propojené v narační kruh. Po otevření jedné komnaty čtenář vstupuje do dalších místností, přičemž příběhová prohlídka probíhá značně nesoustavně – stejně roztržitě jako se odvíjí lidské myšlení či vzpomínání. Pečlivá výstavba příběhu ale umožňuje čtenáři bezpečně identifikovat mizející a znovu se objevující postavy, místa a události. I proto, že Andronikova je z rodu dynamických vypravěček. Vytváří takřka filmový obraz, v němž se v rychlém sledu střídají příběhové i situační sekvence. Nezůstává však u náznaků, nedotaženosti nebo povrchnosti vypravěčského nazírání, je obrazovou maximalistkou, která se nebojí detailu. Dokáže vystavět dramatické dialogy nebo rozklenout bohatou monologickou výpověď, v níž je obsažena životní urputnost, neštěstí, ale i krása; v jejím podání pulsují napětím i popisy míst, situací či lidského psychologického rozpoložení. Autorka má tendenci spíš ke kratším, až strohým větám, což potvrzuje knížka povídek Srdce na udici, v níž jsou zpracovaná „malá velká“ dramata soudobého člověka z pohledu vypravěčů mužských i ženských, mladých i stárnoucích. K vyprávěcím postupům Andronikové se zde přidává metoda zrcadlení: texty se vzájemně prolínají a doplňují a jednotlivé postavy si předávají vypravěčské slovo z povídky do povídky.


Autorčin debut Zvuk slunečních hodin získal v roce 2001 Literární cenu Knižního klubu a v roce 2002 cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku. V březnu 2008 plánuje vydat nový román s pracovním názvem Blues v nakladatelství Odeon.

Zdroj:Wikipedia