Ivan Antonovič Jefremov

Životopis

V životě Ivana Antonoviče Jefremova (nar. 22. IV. 1907 v obci Vyrice u Leningradu, zemřel 8. X. 1972 v Leningradě se spojila náročná dráha exponovaného vědce s uměleckou drahou dnes nejpopulárnějšího sovětského spisovatele vědeckofantastických románů. Původem z rodiny drsného obchodníka s dřívím, našel po přesídlení do Chersonu a rozpadu rodiny za občanské války horlivý čtenář Verna, Haggarda, Sven Hedina a Przewalského útočiště v rudé autorotě, s níž také jako čtrnáctiletý prodělal perekopské tažení.
Po maturitě v Petrohradě r. 1922 nastoupil do námořní služby, jež mu v létě umožňovala poznávat největší oceány a v zimě studovat na universitě, než mu paleontolog aka-demik P. P. Suškin, jehož nadšený adept vědy zaujal, opat-řil stálé laborantské místo. Budoucímu paleontologovi se už v r. 1927 podařilo zjistit na Severu obrovské naleziště vyhynulých ještěrů, o čemž pojednává i jeho první vědecká práce. Vedle paleontologických expedic se ve třicátých letech pro své zkušenosti a jako důlní inženýr (externě vystudoval hornický institut) účastní též geologických vý-prav a pomáhá tak industrializující se socialistické zemi odhalovat nerostná bohatství Uralu, Střední Asie a Sibiře. Ve vědeckém díle jako kandidát (od r. 1940 už jako doktor) biologických věd navazuje na „geotektoniku“ M. M. Těťa-jeva a s využitím Darwinovy živelné a Engelsovy materia-listické dialektiky postupně formuluje zákonitosti nové disciplíny na pomezí paleontologie a historické geologie - tzv. tathonomie (základní, zobecňující dílo Tafonomija i geologičeskaja letopis, 1950, populárnější výklad v čas. Priroda 1954, č. 3). V pozdější práci se zaměřuje k biolo-gickým problémům paleozoologie.
Od r. 1944, kdy v časopise Novyj mir vyšly jeho povídky Sem rumbov, se datuje jeho dráha spisovatele vědeckopo-pulárních a vědeckofantastických příběhů. Povídky téhož roku vycházejí i knižně (některé z nich vyšly pak česky pod titulem Sedm podivuhodných příběhů, 1956, 1968) a po nich i další soubory: Vstreča nad Tuskaroroj, 1945 (česky Setkání nad Tuscarorou a jiné povídky, 1959, 1964, slo-vensky 1963), Bělyj Rog, 1945 (česky Bílý Roh, 1947), Těň minuvšego, 1945 (česky Stín minulosti, 1949, 1950), Almaznaja truba, 1946, Ozero Gomych Duchov, 1954, a konečně Buchta radužnych struj, 1959. V povídkové tvorbě, v níž postupně vedle populárně poučného tónu sílí prvek fantastický, zvláštní místo zaujímá první „kosmická“ nove-la Zvezdnyje korabli, 1947 (česky Hvězdné koráby, 1949, slovensky 1958; česky též pod titulem Návštěvníci z hvězd, v cit. Sedmi podivuhodných příbězích, 1956) a paleontolo-gickou expedicí do Mongolska inspirovaný soubor Doroga vetrov, 1954 (česky Cesta větrů, 1961). - Později dává Jefremov přednost rozsáhlým románovým formám, jak je zahájil historickou dilogií ze starého Egypta Velikaja duga, z níž dříve vyšel druhý díl Na kraju Ojkumeny, 1949 (česky Na konci světa, 1951, slovensky 1959) před částí prvou Putěšestvije Baurdžeda, 1953. Mezník v Jefremovově tvorbě a sovětské fantastice vůbec znamená román Tumannosť Andromedy, 1957 (česky Mlhovina v Andromedě, 1960, 1962, 1968, slovensky 1960) s jeho drobným epilogem Serdce zmei, česky Cor Serpentis, 1959 (slovensky Hadie srdce, 1961), na něž pak navazuje poslední román Čas Byka, 1969 (česky Hodina Býka, 1973). Záměrně experimentálnní román Lezvije britvy, 1963 (česky Ostří břitvy, 1967) vyvolal polemiku, jak sám stále hledající i nalézající autor předpověděl. Doslova do posledního dechu pracující vlekle nemocný spisovatel se znovu obrátil k historické látce románem ze starého Řecka Thais Aténská (v rukopisné pozůstalosti).