Voltaire

Životopis

Vyrostl v rodině notáře Françoise Aroueta, sám však tvrdil, že jeho skutečným otcem byl blíže neznámý důstojník jménem Rochebrune. Matku Marii Marguerite d'Aumart ztratil, když mu bylo sedm let. Jeho vztah k otci i bratru Armandovi, o kterém se toho jinak celkem nic neví, byl chladný a lhostejný. Skutečným vychovatelem se mu stal jeho křestní otec, abbé de Châteauneuf, skeptik, požitkář a milovník života. Tento kněz jej také uvedl do vyšší společnosti, když jej seznámil s vlivnou kurtizánou Ninon de Lenclos, které tehdy bylo 84 let.
Vystudoval s výborným prospěchem jezuitskou Kolej Ludvíka Velikého. Velký dojem na něj učinily poslední roky vlády Ludvíka XIV., zejména náboženské pronásledování. Poté, co dokončil studia, stal se tajemníkem francouzského velvyslanectví v Haagu. Zde však na něj padlo podezření z milostné pletky s velvyslancovou dcerou, a byl odeslán zpět do Paříže, kde se záhy stal známým autorem epigramů a posměšných pamfletů. Přestřelil ovšem sepsáním posměšku na účet vévody Filipa II. z Orleánsu, po jehož zásahu byl téměř na celý rok 1717 uvězněn v Bastile. Ve skutečnosti však došlo k omylu: vévoda se stal vděčným terčem satiry a Voltaire strávil 11 měsíců v žaláři za spisek z pera jiného, neodhaleného autora.[1] Zde rovněž vymyslel své autorské jméno, údajně přesmyčkou písmen latinského zápisu jeho vlastního jména, Arovet L.I. ("le jeune", tj. mladší).
Už jeho první drama Oidipus (1718) se setkalo se značným ohlasem. Povzbuzen chválou, začal pracovat na poémě Henriada, která nicméně v jeho díle zůstala jako literární poklesek imitující styl antickým poém. S tím, jak se v pařížských salónech tříbil jeho politický i náboženský světonázor, rostlo Voltairovo zaujetí svobodomyslnou cizinou, která nastavovala zrcadlo nespravedlným sociálním pořádkům v jeho rodné zemi. Již při druhém delším pobytu v Holandsku v roce 1722 zakusil ducha tolerance a svobodného podnikání, dostalo se mu zde i vřelého přijetí v literárních, obchodních a šlechtických kruzích. Zcela pak propadl kouzlu Británie, která byla na svou dobu mimořádně tolerantní a nábožensky nezávislá na vlivu Říma. Začal se učit anglicky, navštívil v Londýně toryjského politika Viscounta Bolingbrokea, který na něj učinil ohromný dojem. V roce 1726 se Voltaire opět zapletl. Jeho vtip tentokrát trefil jednoho z nejmocnějších příslušníků pařížské nobility, známého knížete Rohana. Voltaire byl zbit, krátce vržen do Bastily a vypovězen z Paříže. Logickým cílem se stala Británie, kam odcestoval 5. května 1726. Během dvouletého pobytu v Británii se seznámil s anglickými filozofy, zejména Lockem a Humem, studoval trochu matematiky a mechaniky, zajímal se rovněž o shakespearovské divadlo.


Nahý Voltaire (Jean Baptiste Pigalle, 1776)
Po návratu do Francie se realizuje především jako dramatik, zajímá se také o dějiny a píše Historii Karla II. Jeho dramata (Smrt Césara, Zara aj.) měla ve své době velký ohlas, dnes jsou nicméně pozapomenuta jen s malou nadějí na opětovné vzkříšení. V roce 1734 Voltaire vyřejně vystupuje jako nezávislý myslitel otištěním Filosofických listů o Angličanech. Jeho hlavním terčem se stává nesvoboda, politický útlak a náboženské tmářství. V podobném duchu jako Hobbes i Voltaire útočí na scholastickou metafyziku, zařazuje i nesmrtelný výpad proti tehdy populární filosofii Pascalově. Encyclopædia Britannica tvrdí, že touto knihou určil podstatné rysy a směr moderního myšlení. Filosofické listy vyvolaly skandál: pařížský parlament nařídil jejich spálení a vypátrání dosud anonymního autora.
Za těchto okolností našel Voltaire útočiště na zámku markýzy de Châtelet na pomezí Champagne a Lotrinska. Tato velmi půvabná žena, studovaná v matematice a fyzice, se stala jeho dlouholetou múzou a ochránkyní. Zde sepsal mj. své drama Mohamed, jeden z nejprudších útoků na zjevená náboženství. Aby odvrátil útoky jezuitů, věnoval autor své dílo pokrytecky papeži. Na zámku vznikla i Voltairova La Pucelle, rouhavá satira na účet francouzské národní hrdinky Johanky z Arku, kterou se myslitel osmělil uveřejnit až po letech. Legenda tvrdí, že Voltaire měl na zámku vždy připravené koně pro případný útěk (Voltairovi se ostatně pro jeho neklidný život poznamenaný po téměř 60 let vynucenými změnami působiště přezdívalo "létající filosof").[2]
Ve čtyřicátých letech, v době, kdy Voltairova sláva a rostoucí prestiž změnila jeho poměr ke dvoru (směl se vrátit do Paříže a stal se mimo jiné i členem Francouzské akademie), navázal kontakt s pruským princem Bedřichem, pozdějším císařem Bedřichem II., na jehož dvoře v Postupimi působil v letech 1750-1753. Obdržel zde vysokou královskou penzi a okouzlen svobodným prostředím se věnoval divadlu a psaní. Jejich spolupráce však skončila roztržkou a definitivním odcizením filosofa a monarchy, který svého hosta v narážce na jeho dohasínající slávu nazval vymačkaným pomerančem, jehož slupku po vypití šťávy odhodíme.[3] Voltaire se pak vyslovil, že panovníkovy "dobré úmysly ulétaly již při prvním zaznění polnice".[4] Voltairova pozice u pařížského dvora byla velmi vratká až do jeho smrti, a to i přes podporu a ochranu mocné madam de Pompadour, která byla zřejmě tou pravou překážkou, stojící francouzským katolickým kruhům v cestě k Voltairovu zavraždění. V roce 1753 publikuje svůj Filosofický slovník, z části založený na vyprávěních přednášených k pobavení společnosti na pruském císařském dvoře, a historie Filosofických listů se opakuje.
Do Paříže se Voltaire vrátil až na sklonku svého života, 10. února 1778, aby dohlédl na uvedení své hry Iréne. Jeho příjezd se stal prvořadou událostí města, přivítal ho aplaudující dav. 30. března byl oslavným skandováním přijat na půdě Akademie. 30. května téhož roku pokojně a bezbolestně skonal. Jeho ostatky byly pohřbeny na půdě opatství Scellières, odkud byly přeneseny během francouzské revoluce v roce 1791 do Pantheonu, aby tam zůstaly.

Zdroj:Wikipedia