Haruki Murakami

Životopis

Haruki Murakami (*1949) vyrůstal ve velkoměstském prostředí Kóbe. Vzrušený konec šedesátých let, plný studentských bouří, jejichž vlna se rozšířila ze Seattlu až do Japonska, strávil v Tokiu, kde od roku 1968 studoval na univerzitě Waseda divadelní vědu. A když v roce 1973 studia dokončil, rozhodl se udělat něco, čím se dobrovolně vyloučil ze spořádané společnosti. Neucházel se o zaměstnání v žádné zavedené firmě, dal přednost nezávislosti a otevřel si v Tokiu jazzový bar. (Zařadil se tak do ranku lidí pochybné pověsti; pro ilustraci dodejme, že byl kupříkladu vytrvale odmítán, když si chtěl pronajmout byt.) V zázemí baru také vznikl první Murakamiho román „Poslouchej zpěv větrů“ (Kaze no uta wo kike), jímž začala jeho úspěšná literární kariéra. Za tuto prvotinu získal v roce 1979 literární cenu časopisu Gunzó. Následoval „Pinball“ roku 1973 (1973-nen no pinbóru, 1980) a za román Hon na ovci (Hicudži wo meguru bóken) získal roku 1982 další uznání, Nomovu literární cenu pro začínající autory (na tuto knihu později navázal dílem Tanči, tanči, tanči (Dansu dansu dansu) z roku 1988). To už jazzový bar zavřel a věnoval se jen vlastní tvorbě. Velmi prestižního ocenění, Tanizakiho literární ceny, se mu dostalo v roce 1985 za román Konec světa & Hard-boiled Wonderland (Sekai no owari to hádoboirudo wandárando).

V Japonsku pro oficiální přijetí do společenství spisovatelů stačí jediná cena a Murakami byl oceněn několikrát. On se ale jakékoli kategorizaci brání. Spisovatelé se v Japonsku sdružují do literární komunity, a proto odtamtud stále unikám. Řekl bych, že devadesát procent z nich žije v Tokiu. Mají vlastní společenství a zvyklosti, což je svazuje, a to pokládám za směšné. Přirozeně mě nemají rádi. A já nemám rád elitářství. (Z rozhovoru pro časopis Salon, 16. prosince 1997)

V roce 1987 přinesl román „Norské dřevo“ (Noruwei no mori) Murakamimu publicitu tak nepříjemnou, že na čtyři roky unikl do Řecka a léta 1991 až 1995 pak strávil ve Spojených státech. Vrátit se domů ho přimělo až zemětřesení v Kóbe a plynový útok fanatických stoupenců sekty Óm šinrikjó v tokijském metru. Rok se věnoval přípravě nové knihy, hovořil s několika desítkami účastníků incidentu v metru a jejich výpovědí pak použil k napsání „Undergroundu“ (Andáguroundo, 1997).

Další tvorba tohoto autora se nese často již ve fantaskní rovině. Jmenujme kupříkladu jeho nejdelší román „Nejimaki-dori kuronikuru“ (1992–1995, v anglickém překladu jako „The Wind-Up Bird Chronicle“, za nějž obdržel prestižní japonskou literární cenu Jomiuri) či „Supūtoniku no koibit“ (1999, anglicky jako „Sputnik Sweetheart“). Doposud posledním Murakamiho počinem je román „Afutā Dāku“ (2004, anglicky „After Dark“, česky 2007 Afterdark) a sbírky povídek „Tōkyō Kitanshū“ (2005, Tokyo Mysterious Story Collection) a „Blind Willow, Sleeping Woman“ (2006, která zahrnuje povídky napsané v letech 1981–2005, poprvé vydané v angličtině), z nichž poslední jmenovaná byla loni v září oceněna Frank O'Connor International Short Story Award.

Murakamiho prózy byly přeloženy bezmála do 38 jazyků. Kromě vlastní tvorby rovněž přeložil do japonštiny některá díla F. S. Fitzgeralda, Johna Irvinga či Trumana Capoteho.

V říjnu 2006 obdržel cenu Franze Kafky.

Zdroj:http://www.legie.info