Antonín Zápotocký

Životopis

Antonín Zápotocký byl v letech 1953 – 1957 naším druhým komunistickým prezidentem. Již před tím zastával významné funkce – po válce byl šéfem odborů a po únorovém převratu předsedou vlády. Známý je však i jako milovník umění a umělec, především spisovatel.
Narodil se v Zákolanech na Kladensku, což ho jako všechny jeho vrstevníky předurčovalo k dělnické profesi. U Zápotockého se ale projevily jeho umělecké ambice a vyučil se kamenosochařem. To je sice spíš řemeslo než umělecký obor, ale jistá tvůrčí činnost to byla (mohl vyrábět např. náhrobky, podílel se na dostavbě katedrály sv. Víta,...). V roce 1910 se oženil s Marií Skleničkovou, brzy se jim narodily dvě dcery. První světové války se účastnil jako rakousko-uherský voják a vystřídal několik front.
Od roku 1914 působil v sociálnědemokratické straně. Po vzniku Československa byl jedním ze zakladatelů její levicové frakce. V roce 1920 patřil mezi hlavní organizátory generální stávky na Kladensku, a byl za to odsouzen na 18 měsíců ve vězení (odseděl si ale jen 9, pak mu prezident Masaryk udělil amnestii). Po vzniku KSČ byl jedním z jejích hlavních představitelů. Po Mnichovu byla komunistická strana oficiálně rozpuštěna a téměř celé období Protektorátu Čechy a Morava strávil Zápotocký v koncentračním táboře Sachsenhausen. Po válce pokračovala jeho politická kariéra, která skončila až v prezidentské kanceláři. Budoval si imidž lidového prezidenta – rád připomínal svou odborářskou minulost a dokonce vycházel mezi lid do ulic. Jeho pozice byla několikrát otřesena (jako prezident zažil mimo jiné i zlomový XX. sjezd KSSS v roce 1956), ale nakonec vydržel ve funkci až do listopadu 1957, kdy zemřel na infarkt.
Jeho stěžejní literární díla, Vstanou noví bojovníci, Bouřlivý rok 1905, Rudá záře nad Kladnem, Rozbřesk, jsou vlastně kronikou českého dělnického hnutí s biografickými a autobiografickými prvky. Část románu Rozbřesk zpracoval také pro děti pod názvem Barunka.
Jeho literární činnost mu byla několikrát vytčena samotným Stalinem, protože kvůli ní údajně zanedbával své povinnosti předsedy vlády. Zápotocký se hájil tím, že své romány promýšlel již během věznění v koncentračním táboře a po válce je pak sepisoval jen ve chvílích volna.
Popularity mezi čtenáři, kritiky a ostatními spisovateli si tedy začal naplno užívat až jako prezident po Stalinově smrti. K jeho sebeprezentaci sice patřila pověstná skromnost, ale nijak se nebránil zájmu o své dílo, spíš naopak. Vznikly také divadelní a filmové adaptace některých jeho knih.
V soukromí psal od mládí také poezii a zajímal se i o jiné druhy umění. Obcházel výstavy, jeho oblíbeným malířem byl Václav Rabas. Sám údajně vášnivě rád fotografoval.

Zdroj:1) KAPLAN, Karel – KOSATÍK, Pavel: Gottwaldovi muži. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. 2) http://cs.wikipedia.org/wiki/Antonín_Záp

Štítky