Julius Fučík

Životopis

Byl český komunistický novinář, literární a divadelní kritik a překladatel, popravený nacisty pro účast v protinacistickém odboji.

Pocházel z dělnické rodiny na pražském Smíchově, která se roku 1913 přestěhovala z Prahy do Plzně, kde jeho otec, povoláním soustružník a zároveň ochotnický divadelní pěvec, přijal v tamním Městském divadle angažmá; křestní jméno obdržel po svém strýci, skladateli Juliu Fučíkovi. V plzeňském divadle již jako malý hoch sehrál desítky úspěšných dětských rolí. Po maturitě začal externě studovat na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a roku 1921 vstoupil do KSČ. V roce 1926 se stal členem Devětsilu, v roce 1929 spoluzakládal Levou frontu. V období let 1928–1938 působil jako šéfredaktor Tvorby a od roku 1929 pracoval v Rudém právu, a jako takový působil mj. jako dopisovatel v Moskvě. Patřil ke skupině, která odmítala jakoukoliv kritiku SSSR, a soubor jeho reportáží ze Sovětského svazu - "Země, kde zítra již znamená včera", je ukázkou mimořádně tendenčního referování o impériu, které procházelo stalinským terorem a jehož průmyslový rozvoj si vyžádal miliony obětí (první vydání díla se datoval k roku 1932, kdy na Ukrajině započal hladomor). Jeho dar spočíval podle publicisty Josefa Chuchmy v tom, že měl "smysl pro dramatičnost, pro dobře prodejné, emocionální sdělení. Podával sugestivní zprávy nejen o předmětu svého psaní, nýbrž i o sobě samém - a Reportáž psaná na oprátce je vyvrcholením této sebeprezentace."

Svůj první - desetidenní - politický trest za provolávání komunistických hesel si odpykal na Pankráci, odkud byl propuštěn dříve, než stačil poslat do Tvorby svůj první moták, napsaný na vnitřní stranu cigaretové krabičky. V roce 1933 pro trestní stíhání dokonce odešel do ilegality a poprvé na sebe k pobavení svého okolí vzal identitu starého profesora, pod kterou každodenně řídil redakční porady komunistických Haló novin z pražské kavárny Roxy. Novinář Ferdinand Peroutka k Fučíkově prvorepublikové protistátní revoltě rovněž ironicky dodal: "Jak bylo zvykem v té době, říkal, že se ukrývá před policií, když prostě prchal před milenkou, která ho omrzela."

Roku 1938 si po mnohaleté známosti vzal za ženu Augustu Kodeřicovou, později známou jako Gusta Fučíková. Pozoruhodné je, že za svědka jim vedle Jana Švermy šel pozdější organizátor poválečného komunistického teroru Bedřich Reicin. V padesátých letech ho pak Fučíková při vykonstruovaných procesech i po jeho popravě křivě obviňovala, že byl udavačem gestapa a má na svědomí i "Julkovu" smrt (Reicin byl od roku 1940 v Sovětském svazu. Jejich manželský svazek byl nicméně oběma pojímán spíše volně: v duchu svého komunistického přesvědčení pokládali manželství za buržoazní přežitek, a jako sezdaní navíc mohli žádat úřady o penzijní příspěvek.

Od počátku nacistické okupace prodléval z obav ze zatčení (pověstná protikomunistická zatýkací akce GITTER-Mříže v březnu 1939) v ústraní v Chotiměři nedaleko Domažlic u svých rodičů a věnoval se literatuře: zabýval se zde odkazem Boženy Němcové a Karla Sabiny. Do Prahy se vrátil následujícího roku na podzim; tentokrát již pobýval ilegálně u známých v Nuslích. I přes své výhrady k podepsání německo-sovětského paktu Molotov-Ribbentrop se do protinacistického odboje plně zapojil až po napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941. Ilegálně například vydával Rudé právo a další tiskoviny.

Již před 2. světovou válkou si (snad pro své herecké ambice v raném mládí) liboval v převlecích. Přezdíván pro tuto hravost přáteli "dítě s plnovousem", při své konspirační činnosti v Protektorátu navázal na oblíbenou roli vousatého, obrýleného a navíc kulhajícího "profesora Horáka", což mu bylo kolegy v odboji jako nerozumná, pozornost spíše poutající výstřednost zazlíváno. (Poprvé v takto "kompletním" kostýmu vyšel Fučík ze svého pražského úkrytu v předjaří 1941, když se se svými odbojářskými hostiteli vydal na procházku do Krčského lesa.) Téma "doktora Horáka" pak v dobách komunistické totality sloužilo jako prvek lidového humoru, znevažujícího oficiální fučíkovskou legendu.

V letech 1941–1942 byl členem druhého ilegálního ústředního výboru KSČ. V dubnu 1942 byl zatčen, roku 1943 odsouzen k trestu smrti a poté ve věznici v Berlíně-Plötzensee popraven oběšením (nikoli gilotinou, jak bývá obvykle tradováno; 7. září 1943 byla popravčí komora v Plötzensee poškozena bombardováním a gilotina byla načas vyřazena z provozu; popravy bylo možné vykonávat pouze oběšením). Osudy jeho tělesných ostatků jsou neznámé (to se týká ostatně tisíců dalších obětí nacismu), což po válce podnítilo až fantastické spekulace o Fučíkově konci. V návaznosti na pozdější apoteózu jeho osoby vznikaly pověsti, že byl vlastně kolaborantem gestapa a jeho poprava byla zinscenována, aby unikl poválečnému trestu. V této souvislosti dokonce Bolívie po letech nabídla ČSSR údajnou kostru "uprchlého" J. Fučíka. Žádná z těchto teorií se však nepotvrdila a naopak existují svědectví, která okolnosti jeho skonu potvrzují.

Ve světle pozdějšího fučíkovského mýtu se později objevily úvahy, zda při zatýkání neporušil odbojové zásady. Ačkoli měl dvě pistole, proti gestapu je nepoužil, a namísto toho je vložil do postele domácích a vyšel z úkrytu. Vložení pistolí do postele se však ukázalo jako nepravdivé a technicky nemožné. ref>Viz televizní pořad Historie.cs (ČT2, 4. 4. 2011). Dostupné na: . Ozbrojený odpor při zatýkání se přitom naléhavě doporučoval s ohledem na nutnost uškodit nepříteli; především se bojem s nutnými ztrátami zmenšovala pravděpodobnost zatčení s následnými krutými výslechy, kterými okupanti mohli ze zadržených vytěžit informace o dalších lidech napojených na odboj. V tomto světle nelze brát vážně slova, z jeho nejznámějšího literárního díla, Reportáži psané na oprátce: "Soudruzi, rád vás vidím, ale ne takhle pohromadě. To je nejlepší cesta do kriminálu a na smrt. Buď budeme dodržovat pravidla konspirace, nebo přestaneme pracovat, protože takto ohrožujete sebe i jiné. Rozuměli..." Účastnice zatýkání Riva Friedová-Krieglová, která jako jediná přežila následné věznění, jednoznačně popírá, že by je kdy pronesl. V téže knize, v později účelově vynechávaných pasážích, se autor přiznával k „vysoké hře“ - totiž že „vodil gestapo za nos“ a zdánlivě upřímně vypovídal, ovšem jen o těch soudruzích, kteří podle jeho mínění byli již stejně ve vězení (v tomto směru se bohužel mnohdy mýlil). Přáteli byl v letech zatčení v Praze často vídán po boku komisaře gestapa Böhma zabrán do družného hovoru. Böhm v poválečných výpovědích mluvil o šesti až osmi výjezdech. Tyto výlety v Reportáži on sám vysvětluje jako pokus odlákat pozornost a získat čas, Böhm ho údajně zase chtěl použít jako volavku. Zaráží, že se mu ve vězení na Pankráci dostávalo zvláštního zacházení, o čemž opět vypovídal Peroutka. Ten také zveřejnil v exilu tento názor: "Buď jeho bohémské nervy byly příliš slabé, aby dlouho snesly mučení, nebo tohoto milovníka života pojala divoká touha, že přece snad může zůstat naživu, a zaplatil za to. Nikdo se nemá dělat přísným soudcem nad situací, ve které sám nebyl.

Zdroj:Wikipedia