Pierre Abélard

Životopis

O Abélardových životních osudech se dočítáme jednak v jeho memoárovém dopise, který napsal pro útěchu svému příteli, jednak ve vzájemné korespondenci s Heloisou a posléze i ve zprávách, které o něm zaznamenali až po jeho smrti současníci, hlavně kronikáři.
Pierre Abélard se narodil roku 1079 v Le Palletu poblíž Nantes jako prvorozený syn šlechtice vojáka a lze ho považovat za Bretonce. Sám, jak víme, se za Francouze nepovažoval a ve Francouzích, pokud mezi nimi žil, viděl spíše své nepřátele. Z jeho bretonského původu lze vyvozovat i některé jeho základní povahové rysy. Prvního vzdělání nabyl, jak sám dokládá, již v rodině péčí otce, který byl velkým milovníkem písemnictví a který dal sám nakonec přednost studiím a duchovnímu životu před drsným řemeslem válečníka.
V letech 1110-1112 po odchodu z domova procházel Abélard jako scholár různými francouzskými školami. Cestoval do Paříže, Melunu, pobyl také na škole v Laonu v Bretani, kde byl jeho učitelem Anselm z Laonu, a zdá se, že studoval také na slavné škole v Chartres, neboť je třeba ho považovat za žáka proslulého myslitele Jana ze Salisbury, pak Roscelina, který se později z Abélardova učitele stal jeho závistivým protivníkem, a nakonec v Paříži poslouchal Viléma ze Champeaux. Své vzdělání v logice dovršil právě u něj. Ovšem jako vášnivý diskutér a nepřekonatelný šermíř v umění dialektickém se brzy rozešel i s tímto učitelem, zastáncem platónského realismu, který nedovedl snést ani Abélardovu převahu, ani jeho pýchu a nezkrotnou domýšlivost.
Po několikaletém pobytu v Bretani, kde se snažil patrně v kruhu rodinném nalézt zdraví otřesené přílišným přepínáním sil, vrátil se do Paříže a otevřel tam svou slavnou školu na návrší u kláštera svaté Jenovéfy, která se rozzářila nad tehdejším světem učené Evropy k vrcholnému lesku v letech 1114-1118. Do let 1118-1119 spadá také jeho milostný příběh s Heloisou, který nakonec znamenal zlom v jeho učitelské kariéře, neboť roku 1119 vstoupili pod tlakem nevyhnutelných okolností oba do kláštera: Heloisa do kláštera benediktinek v Argenteuil, Abélard do slavného kláštera v Saint-Denis u Paříže. Roku 1121 byl proti Abélardovi svolán koncil do Soissons a jeho učení tam bylo odsouzeno. Aby unikl pronásledování nepřátel - jak pařížských učitelů, tak mnichů ze saint-deniského kláštera -, uchýlil se roku 1123 do opuštěné krajiny u Troyes, zde založil klášter zasvěcený svatému Duchu, který nazval Paraclet, to jest místo útěchy. Ale i tam za jeho učením putovali žáci z celého okruhu západní vzdělanosti. Zřídil tam z vlastních prostředků oratorium a dal vybudovat primitivní obydlí pro zástupy svých žáků. Ani tady však neměl klid. Aby unikl nástrahám učitelů pařížských škol, kteří ztratili Abélardovými úspěchy značný počet žáků, odešel do Bretaně, kde v klášteře Saint-Gildas de Ruys přijal hodnost opata. Tam v drsném prostředí země ještě barbarské a v krajně neuspořádaných poměrech klášterního života pracoval na svých slavných spisech - Teologii (Theologia christiana) a Ano a ne (Sic et non) v letech 1128-1134.
Mezitím byl roku 1129 zabrán klášter v Argenteuil a jeho řeholnice byly rozehnány. Proto Abélard uvedl Heloisu se setrami kolem ní shromážděnými do svého opuštěného kláštera Paracletu a vymohl jí, aby byla potvrzena v hodnosti abatyše.
Když se Abélardovo postavení opata stávalo v zdivočelých poměrech v Saint-Gildas stále nesnesitelnějším, unikl znova do Paříže. Tam kolem roku 1135 otevřel opět svou slavnou školu. Brzy však byl znovu pronásledován odpůrci své nauky, zejména vášnivým nepřítelem Bernardem z Clairvaux, který proti Abélardovu životu a učení rozpoutal mohutnou kampaň dokonce i kázáními po pařížských kostelích. Bernard dosáhl, že byl proti Abélardovi roku 1149 svolán do Sensu církevní koncil; ten Abélarda prohlásil za kacíře. Tím byla s konečnou platností uzavřena jeho pohnutá kariéra. Jeho přítel a ochránce Petr Ctihodný ho pak přijal do slavného kláštera clunyjského. V převorství tohoto kláštera v Saint- Marcel-lez-Chalon roku 1142 zemřel.

Zdroj:PAVEL, Jakub: Abélard a jeho doba. In: Abélard a Heloisa: Dopisy utrpení a lásky. Praha: Odeon, 1976, str. 7-12. -zkráceno-