Otakar Vávra

Životopis

Otakar Vávra se narodil 28. února 1911 v Hradci Králové. V Hradci odmaturoval na reálce a v Brně, později i v Praze začal studovat architekturu. Studia však nedokončil a začal se věnovat naplno filmu, který ho přitahoval, společně s divadlem, již od dětství. Již v Brně psal filmové kritiky (v té době byl příslušník Levé fronty).

Do naší kinematografie vstoupil režií svých krátkých avantgardních filmů MODERNÍ VÝROBA OBUVI (1930), SVĚTLO PRONIKÁ TMOU (1931), ŽIJEME V PRAZE (1934), LISTOPAD (1935), NA STO PROCENT (1938) a PODVOD S RUBENSEM (1940).

Od začátku třicátých let psal z existenčních důvodů scénáře (často s někým ve spolupráci) i náměty. Napsal scénáře k málo uměleckým filmům (ZE SVĚTA LESNÍCH SAMOT, VDAVKY NANYNKY KULICHOVY, BEZDĚTNÁ, ULIČNICE, TŘI MUŽI VE SNĚHU), ale také k významným dílům z třicátých let (SVÍTÁNÍ, MARYŠA, JEDENÁCTÉ PŘIKÁZÁNÍ, ULIČKA V RÁJI, MRAVNOST NADE VŠE, HLÍDAČ Č. 47 či JEJÍ PASTORKYNĚ). Později psal scénáře a náměty výhradně jen k snímkům, které režíroval (PANENSTVÍ, KRAKATIT, PŘEDTUCHA, JAN ŽIŽKA, JAN HUS, PROTI VŠEM, OBČAN BRYCH, ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU, DNY ZRADY, SOKOLOVO, KOMEDIANT a další).

Vávrovým hlavním cílem byla režie, ke které se dostal ve spolupráci s Hugo Haasem v komedii VELBLOUD UCHEM JEHLY (1936). Jako samostatný režisér se uvedl dramatem podle Aloise Jiráska FILOSOFSKÁ HISTORIE (1937). Ještě tentýž rok převzal režii po zemřelém Josefu Rovenském na filmu PANENSTVÍ (1937) podle románu Marie Majerové. Scénář k filmu však přepsal a přeobsadil role.

Již svými debuty naznačil kam jeho tvorba a cíle spějí. Vávra se vždy snažil o plnohodnotné a umělecké dílo. Nejčastěji adaptoval díla (novely, romány, divadelní hry) našich velkých literátů (Jirásek, Čapek, Čapek – Chod, Winter, Hrubín a další). Spoléhal zejména na herecké výkony, a proto si nejčastěji vybíral kvalitní herce z Národního divadla (Štěpánek, Smolík, Deyl, Rašilov, Řepa, Roland, Pačová, Baldová, Boháč, Matulová, Dostal, Rubík, Smolíková, Vášová, Záhorský, Pešek, Šejbalová, Vydra, Karen, Vojta, Průcha, Brzková, Dostalová, Nasková a desítky dalších) a dalších významných pražských divadel – například Vinohradské (Korbelář, Martin, Nový, Rýdlová, Šlemrová, Hilmar, Gollová, Štěpničková). Obsazoval i velké ženské hvězdy (Mandlová, Baarová, Langová, Dítětová a Vítová).

V roce 1938 natočil renesanční veselohru CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli Mikoláše Dačického z Heslova, která pozdvihla národní sebevědomí před hrozícím nacizmem. Další rok vytvořil významné filmy: HUMORESKU podle novely Karla Matěje Čapka – Choda, KOUZELNÝ DŮM s ústřední trojicí slavných heroin divadla Růženou Naskovou, Terezií Brzkovou a Leopoldou Dostalovou a komedii s Oldřichem Novým a Lídou Baarovou DÍVKA V MODRÉM.

Za okupace dál natáčel nákladné a hodnotné filmy. Natočil melodramata PACIENTKA DR. HEGLA (1940) s Adinou Mandlovou a Otomarem Korbelářem a OKOUZLENÁ (1942) s Natašou Gollovou v hlavní roli, komedii se Sašou Rašilovem PŘÍJDU HNED (1942) a dramata (často podle našich slavných spisovatelů) s Lídou Baarovou MASKOVANOU MILENKU (1940), s Gollovou natočil také poetickou POHÁDKU MÁJE (1940), podle Čapka – Choda natočil velkofilm TURBINA (1941), ŠŤASTNOU CESTU (1943) vyprávějící osudy pěti prodavaček jistého obchodního domu a ROZINU SEBRANEC (1945) podle Zikmunda Wintra, která byla dokončena a uvedena až po válce. Po osvobození rovněž spolupracoval na dokumentárních snímcích VLAST VÍTÁ (1945), NÁVRAT PREZIDENTA DR. EDVARDA BENEŠE DO PRAHY (1945) a CESTA K BARIKÁDÁM (1946).

Jako jeden z mála Vávra okamžitě po skončení války opět natáčel nákladné snímky: Wintrovu renesanční komedii NEZBEDNÝ BAKALÁŘ, drama PŘEDTUCHA (1947), Čapkův KRAKATIT (1948), NĚMOU BARIKÁDU (1949) od Jana Drdy a drama o poválečném osídlování pohraničí NÁSTUP (1952).

V polovině padesátých let vytvořil své největší dílo: výpravnou HUSITSKOU TRILOGII (JAN HUS, 1954; JAN ŽIŽKA, 1955 a PROTI VŠEM, 1956) s hlavní postavou Zdeňka Štěpánka. Celá trilogie je však poznamenána politickým vlivem. Po trilogii natočil do konce padesátých let dramata OBČAN BRYCH (1958), SRPNOVÁ NEDĚLE (1960) a sociální POLICEJNÍ HODINU (1960) s Marií Vášovou. Tvorbu padesátých let ukončil dokumentem NÁRODNÍ UMĚLEC ZDENĚK ŠTĚPÁNEK (1960).

V šedesátých letech jeho tvorba značně kulminovala. Natočil drama NOČNÍ HOST (1961), životopisný film o životě Boženy Němcové HOROUCÍ SRDCE (1962) a Neffův román TŘINÁCTÁ KOMNATA (1968). Jeho nejvýznamnějšími snímky šedesátých let se staly dramata podle Františka Hrubína ZLATÁ RENETA (1965) a ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU (1966) a zejména strhující KLADIVO NA ČARODĚJNICE (1969), ve kterém Vávra odsoudil totalitní zvůli, nesmyslný fanatizmus a kruté zlo.

Vávra natočil v sedmdesátých letech také politicky poznamenanou velkolepou válečnou trilogii DNY ZRADY (1973), SOKOLOVO (1974) a OSVOBOZENÍ PRAHY (1976). Dále natočil drama o vzplanutí lásky Jana Nerudy a Karolíny Světlé PŘÍBĚH LÁSKY A CTI (1977), jím opět zfilmovaný „Krakatit“ od Karla Čapka pod názvem TEMNÉ SLUNCE (1980), o životě Jan Amose Komenského natočil snímek PUTOVÁNÍ JANA AMOSE (1983), o rok později drama KOMEDIANT o hereckém životě v 17. století.

V polovině 80. let uvedl Vávra do kin historické filmy OLDŘICH A BOŽENA (1984) v němž se Vávra snažil vyvrátit známou idylickou pověst a VERONIKA (1985). Na samém konci totality vytvořil Vávra svůj poslední film EVROPA TANČILA VALČÍK (1989) o historických událostech z roku 1914. Od devadesátých let, až po dnešek, se Vávra dostal k režii již jen výjimečně: natočil epizodu do cyklu GENUS (1995) o Lídě Baarové, středometrážní dokument MOJE PRAHA (2002) a nakonec, v jeho životě vůbec první, hudební videoklip HLAVA KANCE (2006) do alba „Strážce plamene“. Často také vystupuje v různých dokumentech a pořadech jako cenný pamětník (GENUS, PÁTRÁNÍ PO ESTER aj).

Vávrova tvorba a filmy získaly řadu ocenění. Je až neuvěřitelné, jaké množství cen Vávra získal: Filmovou cenu (1937) za film FILOSOFSKÁ HISTORIE, Filmovou cenu (1938) za film PANENSTVÍ, Národní cenu (1942) za filmy TURBINA a POHÁDKA MÁJE, Zemskou cenu (1948) za filmy PŘEDTUCHA a KRAKATIT, Státní cenu (1949) za NĚMOU BARIKÁDU, titul Zasloužilého umělce (1955), Řád práce (1961), Trilobit (1967) a Státní cenu K. G. (1968) za ROMANCI PRO KŘÍDLOVKU, titul Národní umělec (1968), Cenu ministra kultury (1968), Státní cenu K. G. (1977) za trilogii DNY ZRADY, SOKOLOVO a OSVOBOZENÍ PRAHY, Řád republiky (1981), Českého lva (2001) za dlouholetý přínos českému filmu, Cenu za mimořádný umělecký přínos světovému filmu (2001) na karlovarském MFF a naposled medaili Za zásluhy (2004) z rukou prezidenta Václava Klause a mnoho dalších.

Uplatnil se také na poli pedagogickém. V letech 1946 – 2008 přednášel (založil a vedl katedru režie) na pražské FAMU (od roku 1956 jako řádný pedagog a 1963 jako profesor). Vychoval řadu režisérů, někteří se stali představiteli tzv. „Nové vlny“ v 60. letech (Věra Chytilová, Miloš Forman, Jiří Menzel, Jan Schmidt apod.). Své vzpomínky na profesionální dráhu zachytil v knížkách „Zamyšlení režiséra“ (1982) a „Podivný život režiséra“ (1996).

Vávra byl od mládí levicově smýšlející a po roce 1948 udělal velkou kariéru. Byl komunistickými papaláši protežován (v letech 1947 – 1951 a 1954 – 1956 uměleckým šéfem tvůrčí skupiny Filmového studia Barrandov, 1951 – 1954 byl členem jeho kolektivního vedení). Díky tomu, že mohl točit za všech režimů 20. století, je jedním z nejkontroverznějších režisérů. Je oslavován a uctíván za své hodnotné filmy a plodnou kariéru, ale také zatracován a urážen (neblaze se také podepsal na znemožnění premiérového uvedení sugestivní DALEKÉ CESTY Alfréda Radoka) pro svoji výsadu vždy ve všech režimech točit. Vávrův historický význam pro československý a český film je však neotřesitelný. Režisérův největší koníček je golf. Jeho druhou manželkou je režisérka Jitka Němcová (*1950).

Zdroj:http://www.csfd.cz/tvurce/3319-otakar-vavra/