Karel Kryl

Životopis

Karel Kryl byl písničkář, básník a grafik, jeden z hlavních představitelů českého protikomunistického protestsongu v letech 1968–1989. Písně si sám psal, v jeho repertoáru byly jak krátké úderné pamfletické písně, tak delší poetické a melancholické skladby.
Narodil se v rodině knihtiskařů, která vlastnila tiskárnu v Novém Jičíně. Po záboru Sudet v roce 1938 se rodina musela přestěhovat do Kroměříže, kde jeho otec Karel Kryl st. tiskárnu obnovil. Jeho matka Marie, rozená Šebestová, pocházela z Frýdku. Kromě Karla měli další dvě děti, dceru Marii (*1943) a syna Jana (*1947). Tiskárna byla v roce 1950 komunisty zlikvidována a rodina přestěhována do suterénu neudržovaného domku v Pavlovské ulici (později Kapitána Jaroše). Karel Kryl chtěl být zpočátku hrnčířem po pradědečkovi (absolvoval Keramickou školu v Bechyni v letech 1958–1962), posléze se ale rozhodl věnovat hudbě a poezii. Jeho první vydanou písní je Nevidomá dívka, kterou v roce 1968 nahrála skupina The Bluesmen a nazpívala Hana Ulrychová.
Jeho první deska byla vydána půl roku po invazi sovětských tanků, přičemž titulní písnička Bratříčku, zavírej vrátka vznikla údajně naprosto spontánně v noci 22. srpna 1968 jako okamžitá reakce na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jeho písně se hrály zprvu dokonce i v rádiu. V pořadu Dvanáct na houpačce moderátora a hudebního kritika Jiřího Černého byla úspěšná píseň Klaun a král a píseň Bratříčku, zavírej vrátka se dokonce držela v hitparádě několik kol. Později byla zakázána a s ní byl nakonec zrušen i pořad samotný.
Karel Kryl odjel z Československa 9. září 1969 na písničkářský festival v západoněmeckém hradě Waldecku. Po dvou týdnech se rozhodl podat si žádost o politický azyl a tak v Německu už zůstal. Počátky života v emigraci pro něj nebyly lehké. Cítil se být osamocený, ztracený v cizí kultuře s cizím jazykem. Naštěstí se setkal s lidmi, kteří mu poskytli pomoc. V dopise svým rodičům potom napsal: „Žádnej strach, ve světě se neztratím. A hlavně klid, nic se neděje. Chleba je tu stejnej jako doma, lidi jsou dobří i zlí jako doma, snad se mi příliš nebude stýskat.“ Ostatní desky (až do roku 1989) vycházely v exilu.
V roce 1973 se oženil se svou první manželkou Evou Sedlářovou, dcerou českých emigrantů. Chvíle osobního štěstí ale netrvaly dlouho. Eva si našla jiného a následoval bolestný rozvod, se kterým se Kryl dlouho nedokázal vyrovnat. Později v knize Půlkacíř říká: „To nebyl obyčejný milostný vztah, ale stav duše. Odhodlání a rozhodnutí s někým zestárnout. Proto to pro mě bylo tak bolestné, když to nevyšlo. Na duši mi zůstala jizva, jež se nezacelí.“
Spolupracoval s redakcí Svobodné Evropy, nejprve externě, od roku 1983 pak jako zaměstnanec. Podílel se na sportovních a hudebních pořadech.
Po celou dobu svého exilu se aktivně zajímal o dění v ČSSR, četl denní tisk, poslouchal rozhlas. Nepožádal o německé občanství, protože by přišel o československé a toho se nevzdal po celý exil.
Do Československa se Karel Kryl vrátil 30. listopadu 1989, aby se zúčastnil pohřbu své matky (zemřela 24. listopadu). Jelikož na rozdíl od mnoha dalších emigrantů měl Kryl stále československé státní občanství, nebylo možné odhadnout, jak se zachovají celníci, až se pokusí překročit hranice. Požádal proto o pomoc svého přítele, opata Anastáze Opaska, který mu přes bavorskou vládu sehnal tzv. humanitární vízum. I přesto, že přijel na pohřeb své matky, mluvil později o týdnu zde stráveném jako o nejhezčím týdnu svého života.
Po krátkém nadšení ze Sametové revoluce Kryl na počátku roku 1990 uveřejňuje kritickou píseň Sametové jaro (album Tekuté písky). Později v kritice polistopadového vývoje pokračuje v albu Monology, písni Demokracie, básni Timur a jeho parta a dalších dílech.
V roce 1993 Karel Kryl poskytuje Miloši Čermákovi velmi rozsáhlý rozhovor Půlkacíř (slovo půlkacíř již dříve Kryl použil v básni Jde jaro do léta). Podle svého vyjádření v Půlkacíři byl hrubě nespokojen se společenskou situací, politickou reprezentací a celkovým směřováním; proto byl rozhodnut v České a Slovenské republice se již nijak neangažovat.
Karel Kryl zemřel náhle a zcela nečekaně na srdeční příhodu dne 3. března 1994 v Mnichově ve věku nedožitých 50 let. Zádušní mši celebroval jeho přítel opat Anastáz Opasek v kostele sv. Markéty v Praze. Vzhledem k omezenému množství vydaných vstupenek pro příbuzné, přátele, novináře a politiky se mnoho lidí nedostalo dovnitř, přesto se ale před klášterem sešlo přibližně čtyři tisíce osob. Zarážející však byla minimální účast politické reprezentace. Ivan Martin Jirous se k tomu vyjádřil slovy: „Nasralo mě, že mu nebyl Havel ani na pohřbu, když na Hradě přijímá takový kreatury jako Jacksona!“ Jediný vyslaný reprezentant Hradu Ivan Medek při projevu prohlásil: „...Karel se mýlil, když se domníval, že ti, které kritizoval, ho nemají rádi,“ načež se z publika ozvalo několik výkřiků: „Lžete!“
Karel Kryl byl pochován na Břevnovském hřbitově.

Ocenění: Karel Kryl je držitelem stříbrné pamětní medaile Univerzity Karlovy za přínos pro duchovní rozvoj a morální podporu národa in memoriam (1994), byl oceněn Cenou Františka Kriegla (1995) a cenou České Grammy (Síň slávy – 1995) a 28. října 1995 mu prezident Václav Havel udělil in memoriam medaili Za zásluhy II. stupně.
24.dubna 1999 byla na budově Keramické školy v Bechyni odhalena jeho busta s pamětní deskou, jako jejímu absolventovi z let 1958–1962
V současné době (březen 2009) jsou po něm pojmenovány ulice v Praze-Stodůlkách, Varnsdorfu, Příbrami, Novém Jičíně a Zelenči.
17. ledna 1989 obdržel Karel Kryl v exilu v Los Angeles od Klubu Československé kultury Cenu Jana Zahradníčka za českou poezii

Zdroj:http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Kryl