Josef Frais

Životopis

Vyučil se horníkem v Havířově (1960–1963) a do roku 1965 pracoval jako havíř v Ostravě. Krátce byl zedníkem v Miloticích nad Bečvou (1965), kde také po základní vojenské službě v Hradci Králové (1965–1967) pracoval jako brusič. V roce 1967 byl topičem v Praze, o rok později se vrátil do Ostravy, kde pracoval znovu jako horník. Roku 1969 se stal dramaturgem Klubu mládeže v Ostravě, který byl zřizovatelem amatérského, později profesionálního divadélka Waterloo; zde Frais působil jako autor a herec (pro toto divadlo napsal několik literárně hudebních montáží, revue Kam s tím špačkem, pane Cinku?, 1970; Tomáš a tingl-tangl, s Tomášem Slámou, 1970; one man show 2 piana, 1970, Šansoniéra, 1970 a další). Od roku 1968 externě spolupracoval s ostravským studiem Čs. rozhlasu, kam v červenci 1970 nastoupil jako redaktor. Na konci března 1971 byl však propuštěn v souvislosti se zahájením trestního stíhání, tykajícího se muzikálu Syn pluku. Fraisova a Podhrázkého inscenace divadélka Waterloo ironicky parafrázovala stejnojmenný román Valentina Katajeva a za její uvedení bylo osm členů souboru souzeno pro trestný čin pobuřování a hanobení státu. Trest patnácti měsíců byl Fraisovi nakonec změněn na tříletý podmíněný. Od roku 1971 byl zaměstnán v n. p. Nábytek Ostrava, postupně jako montážník a skladník, v letech 1978–1981 jako vedoucí skladu v Praze. Poté byl převážně spisovatelem z povolání (1983–1985 byl expedientem v národním podniku Zahraniční literatura, 1988 na půlroční stáži v kulturní rubrice deníku Mladá fronta a 1990 redaktorem deníku Demokrat). Od roku 1992 pracoval jako editor v nakladatelství Ivo Železný, od roku 1999 svobodné povolání – kromě vlastního psaní spolupracuje jako editor s řadou nakladatelství (BB-art, Baronet, Ottovo nakladatelství aj.)

První verše uveřejnil v časopise Červený květ (1962), na počátku 60. let byl členem ostravského klubu mladých spisovatelů Autoři v povijanu a skupiny ismuistů (Miroslav Stoniš, Vladimír Macura). Se souborem hornického učiliště Dolu Dukla Havířov nastudoval svou revue Držgrešlíci (1961), pásmo poezie Zpěvy sladké Fraisie uvedlo 1965 ostravské divadlo Depo, během vojenské služby v Hradci Králové napsal pro soubor místního vojenského útvaru revue Pátkův sluha Robinson (1966) a Veliký Ringo Petričko (1967). V letech 1968–1969 četl své povídky v zájezdovém pořadu Karla Kryla Znamení doby. V roce 1971 nastudoval Fraisovu revue Echt naši furianti ochotnický soubor Společenského domu Třineckých železáren. Roku 1976 otiskl dvě Fraisovy básně exilový časopis Svědectví (Paříž). Od konce 70. let publikoval v Literárním měsíčníku, Tvorbě, Kmeni, Mladém světě, Čs. vojáku, Mladé frontě, Práci, Lidové demokracii, Demokratu, Vlastě, Masce (zde 1994 pod pseud. Ralf Stohre dobrodružný román Krutá Stasi) aj. S Čs. rozhlasem Ostrava spolupracoval na seriálu Ostravský pondělník (1968–1971) a Kaleidoskop (1970–1971). Je autorem rozhlasové pohádky Řádný školní kocour Ferdinand (1971) a rozhlasových dramatizací (Muži z podzemního kontinentu, 1978; Klec plná siláků, 1979; Šibík 505, 1981). Čs. televize uvedla dramatizace jeho románu Klec plná siláků (s tit. Můj nezdolný lev, TV adaptace Jiří Bednář, r. Ludvík Ráža, 1980). Divadlo v Hradci Králové nastudovalo autorovu dramatizaci románu Muži z podzemního kontinentu (dramatizace + Marie Boková, r. Jaromír Staněk, 1981), muzikál Báječné místo k narození (r. Jaromír Staněk, 1985) a muzikál Pytel plný peněz, napsaný podle hry Jána Soloviče Žobrácke dobrodružstvo (r. Jaromír Staněk, 1986). – V době publikačního zákazu psal mj. pod jménem své ženy Ivany Jurdinové; v devadesátých letech používal jako autor rodokapsů pseudonymů Bill French, Paul J. Tit, Dan Poberts, John Wildmer, Roy Haskins a J. J. Harper, pro další texty pak pseudonymů Konstantin Alexandru, Ralf Stohre, Vladimír Šírava, William G. Ford, Elizabeth O´Hara, Helmuth Nowak aj.
Ve svých počátcích byla Fraisova tvorba spřízněna s poetikou avantgardy, zejména s tvorbou Vladislava Vančury, s nímž Fraise spojuje jazyková vynalézavost, přesvědčení o přetvářející síle řeči a tvůrčí aktivity vůbec, stylizace vypravěče, důraz na rovnocennost duševní tvorby a fyzické práce. Před psychologickou kresbou postav dává Frais přednost fabulačnímu a jazykovému rozvíjení příběhů a historek. Jeho prózy záměrně proklamují optimistický, „chlapský“ postoj k životu, přátelství a lásku, námětově pak čerpají z nejrůznějších pracovních prostředí, která autor většinou osobně poznal. Světem hornické práce se Frais inspiroval ve své nejvýraznější próze, novele Muži z podzemního kontinentu, a v rozsáhlém románu Šibík 505 (pokrývajícím období od 30. let do současnosti). Zážitky z nábytkářského skladu se promítly do novely Narozeniny světa; romány Strom na konci cesty, Plechový slavík a Osmý den týdne jsou situovány do prostředí uměleckého. Prostředí gymnaziální mládeže ve čtyřicátých, šedesátých a posléze v osmdesátých letech věnoval volný triptych Klec plná siláků, Válka mezi labutěmi a Lampárna na hlavním nádraží. Ačkoli si vybíral společensky aktuální témata, postupně autor stále méně usiloval o hlubší analýzu problémů doby a v jeho pracích postupně převládá až samoúčelné opojení vlastním spontánním vypravěčstvím, pro něž je charakteristický ironický, ale i didakticky kritický tón. V devadesátých letech se odklání od linie „prózy ze současnosti“ a začíná se věnovat nejdříve populární literatuře (pod cizími jmény publikuje rodokapsy i detektivní příběhy) a posléze populárně odborným textům, především filmové a válečné historii.

Zdroj:http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1224