Povídky o lásce

Láska je ze všech vášní nejsilnější, neboť útočí současně na hlavu, srdce i tělo. To tvrdí Voltaire a myslím, že český spisovatel Michal Viewegh by s ním souhlasil. Povídky o lásce, nejnovější kniha právě Michala Viewegha, nás o pravdivosti tohoto citátu přesvědčí.

Láska kvete v každém věku, v jakékoliv společenské třídě a kdekoliv na světě. O tom svědčí hned první povídka (v kritikách nejčastěji zmiňovaná) s názvem Definice lásky. Mladí novomanželé na líbánkách se sblíží se starším manželským párem a na konci ze společného rozjímání žen vyplyne, že láska je „…když je to aspoň trochu hezké.“

Objevuje se zde také povídka, jež je zároveň první kapitolou Vieweghem zaštítěného blogového románu (Srdce domova) a jejíž pokračování si dnes můžete přečíst na patřičných stránkách.

Pozorný čtenář znalý autorova díla si při čtení připomene i autorovy starší tituly. A vlastně nejen ty přímo od něj. Návaznost povídek není zjevná okamžitě, výjimky potvrzující pravidlo (například u Dámy s krémem nás sám autor hned odkazuje na Dámu s psíkem od Čechova) se však také najdou.

Čeští kritici ani u další knihy nezapomínají poznamenat, že Vieweghova tvorba je sice čtenářsky oblíbená, autor sám však bere psaní spíše jako řemeslo. To si však může myslet jen ten, kdo neumí poctivě číst. Povídky jsou hravé a rozmanité. Čtenáři jeho knihy milují hlavně proto, že jsou svižné a autor umí své příběhy napsat v takovém rozsahu, aby vše dokonale vystihl a přitom nenudil.

Mě osobně kniha zaujala natolik, že ani pozdní hodina mě nedonutila ji odložit a jít spát. Nejvíc mě pobavila literární hádanka v povídce Sedmdesát jedna čajových růží. Chvíli mi sice trvalo, než jsem došla na to, co tím chtěl „básník“ vlastně říci, ale nakonec jsem s úsměvem pochopila.

Kniha se v podstatě nijak neliší od autorových předchozích. Čte se rychle, děj je zajímavý, je plná nečekaných zvratů. Samozřejmě jsme si my čtenáři už dávno zvykli na netradiční jména hlavních postav, které mají zajímavé charakterové rysy. Autor se dobře vyzná v oblasti vztahů a umí zajímavě popsat i věci nezajímavé denní rutiny. Jediné, co by mohl čtenář Vieweghovi vytknout, jsou opakující se sloganovité věty, které po chvíli čtení začnou lézt člověku pěkně na nervy. Je to podobné jako koukat se na reklamy během zajímavého filmu. Dalo by se říct, že po přečtení si člověk může s klidem říci "Vieweghova klasika“. Kniha ničím zvláštním nenadchne, ale ani neurazí. Nic nového vám nedá, pouze zážitkem ze samotné četby však neopovrhujme.

Knihu vydalo nakladatelství Druhé město, které vydalo i další Vieweghovy knihy. Příjemných sto padesát stránek (s šestnácti povídkami) Vás zabaví na delší cestě autobusem nebo Vám zpříjemní víkendovou pohodu a vzhledem k tomu, že na sebe povídky nenavazují, dají se číst i napříč celou knihou. Kniha se díky svému formátu vleze do každé i té nejmenší tašky a díky tvrdé vazbě se nemusíte bát, že si stránky poničíte.