100%
Sekunda křiku
čeština
Vydání: 26.04.2013 - Kateřina Marinová/KAMPE  13.5.2013 v 23:32 | |
Vydání: 26.04.2013 - Kateřina Marinová/KAMPE 19.5.2013 v 23:01…ptá se překvapivě Kamil Marcel Hodáček ve své nové sbírce básní SEKUNDA KŘIKU. Básník svobodný, nezadán a bezdětný sešel se se mnou k podvečernímu rozhovoru : ( „ Jsem skutečně tak laciný? “) viz: citát ze sbírky… Jsi básník. Cítíš se být osmělý? Cítím se osamělý chronicky. ( „Jsem samovznícený . Jsem samožhnoucí . Je mi teskno. Samosmutno.“) Uprostřed současné společnosti nacházíš spřízněnou duši- malé souznění? Už od školních let, od puberty jsem vyhledával společnost přátel mezi podstatně staršími lidmi. Přitahovaly mě jejich zralé zkušenosti a životní příběhy. S vrstevníky si nerozumím. Zatím bez výjimky. („ Síť vládnoucích pseudo-snobů prostříhat, tam na dvorech instantních domů.“) Komu vděčíš za svůj bohatý slovník? Své matce. Českému jazyku, jazyku mateřskému se věnuje celý život. Učila češtinu na školách, vedla své žáky k literatuře a poezii i v následných hodinách . V dramatických kroužcích, na seminářích a přednáškách. Jinak jsem takříkajíc autodidakt. Učil jsem se slyšet a vidět například na surrealizmu. Na Salvatoru Dalím, u nás na Štýrském, Toyen. Ti mě učili do hloubi vidět. Dík Morgensternovi a škole surrealistických básníků do hloubi i slyším. Možná i hmatám, cítím a chutnám-jsem při smyslech. Člověk, který chce něco sdělit, musí umět nejprve naslouchat. Aby své zážitky dokázal i pojmenovat. („ Zpívám tak blízko všem zvonicím. Jak dlouho potrvá, než vykrvácím?“) Komu vděčíš za lásku, za první probuzení? A zůstává ti po něm stopa v tvorbě? Čekal jsem dlouho. Ve věku, kdy většina prožívá první okouzlení, jsem byl obklopen šikanou. Byl jsem jiný a to se trestá. Snad právě proto mé první lierární pokusy byly ve znamení boje se zlem. Protestu v zájmu dobra. Hledal jsem se. Bylo mi už dvacet, když jsem ji potkal. Lásku. Když jsem jej potkal. Člověka, který mi dal víru, úctu, sebevíru, sebeúctu, sebedůvěru- prostě lásku. Začal jsem překotně žít. Psaní jsem odložil, oba jsme měli v životě co dohánět –duševně, fyzicky, na pokraji vyčerpání. Byl to vztah oboustranně bolestný svou intenzitou . Ovšem právě proto objevný a jeho stopa v mé současné tvorbě trvá. („…O tom, že jsem možná měl mít dítě…O tom, jak nikdy neztratit všechny ty třetí z našich dvou postelí.“) 1 Řada umělců svému poslání obětovala naději na rodinný život, děti. Řešíš to po svém? Mám děti nesmírně rád. S jejich adopcí do homosexuálních partnerských párů však osobně nesouhlasím. O tom je právě i má báseň O TOM ve sbírce SEKUNDA KŘIKU str. 95. /“ Nevím, co je umění, pouze měním stropy v nebe…“) Poezie je tajnosnubná. Proč mladé lidi neláká? Proč nepostrádají mysteria, duchovní dobrodružství nedosažitelného? Proč často vyžadujeme aby umění nám bylo nejen předžvýkáno -aby je za nás někdo jiný i polknul? Proč místo umění v životě i na obrazovce vyhrává kýč ? Deformace dobou. Místo života naostro -computer mezi čtyřmi stěnami. Extrémní nezájem rodičů o duševní obzor vlastních dětí. Rodinné knihovny pustnou. Texty písní jsou obsahově jalové, jako texty sms. Smyslem života je majetek. Jídlo. Prachy. /Kup si a nevotravuj… mám fotbal. Jsou zprávy. Jde seriál…/ Hlubší smysl a tajemství pozemského bytí v nedohlednu, droga je náhle blíž po ruce… Blíž než poezie, bohužel. A ta umí být hodně opojná, je-li podána v pravý čas. Například teď v máji. („Ztrácím světlo a tys o tom věděl. Nevšímej si mě teď, když počínám blednout!“) Na scéně poezie jsme kolegové: Je mateřština opět v ohrožení? Stává se český jazyk chudším? Současná čeština je syrová. Kultivovaný jazyk předválečné avantgardy upadá. Dobře se čte, ale jazyk předválečných nostalgických filmů je dnes už směšný. Současný slovník prodělává bouřlivou změnu. Zatím na něj není manuál. Jak by pak mohl být návod ke čtení současné poezie? Jedině skok po hlavě… a lidé jsou tak líní! („ Kleptoman… Kradný hrdina, co každé ráno usíná s neukojenou touhou…“) „Já tomu nerozumím!“zní častý argument. Rozumíš poezii „do mrtě“? Aspoň své vlastní? Často mi zůstává záhadou. Ano, i moje vlastní poezie. Proto se k ní vracím. Znepokojuje mě, podněcuje, vyzývá, dráždí. Nevím, co je nuda. Do hloubi duše však vnímám pokoru. Zajímá mě sdílené a sdělitelné jádro básně, napětí. V úžas mě uvádí to nesdělitelné , co zbývá. Jen prosvítá… („ Kdo první chytne, ten první shoří.“) Domníváš se, že tvá tvorba je tvou vlastní, výsostnou zásluhou? Cítím, že je to dar. Fascinující zásah vyšší energie. Pramen výsostné vůle, který mě ovládá, dokud mi z rukou nevzejde aspoň základní obrys tvaru. Nic mě nemůže odradit ve chvíli tvůrčího naslouchání. Může to být náslech nejen shůry, ale i zhloubi. Třeba to máme v genech. 2 Třeba je poezie dědičná. Jak už to u nadání bývá. Mívám však i čistě fyzické impulsy-pocit, že jsem veden. Pokud výsledný verš splní mé –nejen moje- očekávání, jsem naplněn pokorou. Vděčností. Pýcha to není. Dílo bytostně nepatří jen mně . O přispění a pomoci grafiků, ilustrátorů a nakladatelství nemluvě … („ Už mě nebaví komponovat život po jednotlivých notách, beze smyslu, bez významu, bez vášnivých výkřiků“ ). Jsme u nás doma tolerantní společnost? Je tu místo pro nekomerční, pravé umění? Společnost je tolerantní spíš na hranicích tzv. „cochcáren“. Demokracii se v očích hulváta docela dobře daří. Pravé, pravdivé umění potřebujem jak sůl. Ale společnost ho nevyžaduje. /pozn. reportážní: při Kamilově odpovědi cítím pár snobských šatníků, občas provětraných v opeře, nebo na zahájení Pražského jara…/ Pro společnost jeví se být dostačující zopakovávání seriálů o nemocnicích na krajích měst, stále se vracejících majorech Zemanech a pětatřicet let s hudbou Michala Davida pokud možno non stop. Umění je návrat k prapůvodním kořenům. Namáhavé pro dnešní svět. Přesto trvá. Umění i svět, zatím. („ Kdo asi za mně sní všechna ta šlachovitá jablka, potažená kůží nevinného vykupitele?“) Současná kulturní scéna má dost starostí sama se sebou. Cítíš se tu být vyslyšen? Pozitivní záblesky vnímám. Masové nikoliv. Chybí zájem veřejnosti o šíření dobrých zpráv. Zájem o dobrý výsledek není totéž, co reklama. Zájem není lživý. Ten prostě je, nebo není. Časopisů, novin a televizních médií se zájmem o umění je málo. Živoří. A nepřídává jim ani kritika, až na výjimky spíš přitrpklá a zapšklá. Profesionální literární vědci se o novinkách mladých českých autorů takřka nemají kde informovat, překladatelé jakbysmet. A kdybychom to nakrásně dali dohromady, nejsou prachy, není-liž pravda ? / poslední pozn. reportážní: … a štěstí si za ně nekoupíš Ve válce prý mlčí Múzy . Pro čtenáře poezie, tu stále řidší obec věrných, vyvstává otázka: nemlčí Múzy i v blahobytu? Pořád ještě se máme náramně dobře. Oproti časům totality, kdy skutečné umění pod oficiální zátkou pěnilo, bunzírovalo, burcovalo a vybuchovalo v gejzírech proti moci, utlačující svobodu . A bylo mu nasloucháno celým národem! To je konec mé řeči. Kdo otevře sbírku Kamila M. Hodáčka, už ji nedokáže zavřít. Autor, grafička plus ilustrátorka, jakož i první čtenáři dobře vědí, o jakém zpětném efektu mluvím. Vyzkoušejte na vlastní kůži: SEKUNDA KŘIKU! Kamile, je básník prorok? Nadbytečná otázka. jhČ / květen 2013 3 |
