Ne, věru nezklame Jan Skácel svou novou sbírkou své staré i nové čtenáře. Žádná palácová revoluce obraznosti, na tu byste u Skácela určitě marně čekali. A mluvnost? To už teprve ne! Neboť Jan Skácel je vyznavačem tajemství, naprosto nezbytného tajemství v životě člověka. proto si tolik váží maličkého, téměř neznámého státu Nepál, kde je tajemství chráněno zákonem. A proto je hluboce rozhořčen, když třeba v zemi našeho jižního souseda narušili tajemství alpských výšin vybudováním autostrády a hotelových zařízení dva a půl tisíce metrů nad mořem. Protože Jan Skácel pochopil tajemství poezie, která je silná spíše v náznakovosti a touží být čtena mezi řádky. Uslyšel-li básník nyní "smuténku", která za ním "přišla a prostředním prstem ťukala na sudy, jestli je víno doma", neznamená to, že by se sám Skácel svěřoval s verši smutnějšími než v dřívějších sbírkách - ale prostě proto, že i ten smutek tak nějak patří k poezii, kterou by Skácel nevyměnil "za žádnou pravdu na světě", ale jestli chcete, "za malý pětník ticha" - určitě.
(Josef Rumler)