Tři španělské pikareskní romány

Anotace

V roce 1554 vyšla na třech místech zároveň nevelká knížka Život Lazarilla z Tormesu. Toto vyprávění o strastiplné životní škole chudého chlapce, který postupně sloužil slepému žebrákovi, knězi, nemajetnému šlechtici, milosrdnému bratru, prodavači odpustků a dalším pánům, až si dokonale osvojil sobectví, pokrytectví a prohnanost ostatních lidí, získal úřad královský - místo veřejného vyvolávače - a oženil se s konkubínou chlípného vikáře, sklidilo okamžitý úspěch čtenářů a uvedlo ve Španělsku nový výpravný žánr: pikareskní román. Oproti románům rytířským a pastýřským se tento žánr soustředil na životní příběhy lidí vyvržených ze společnosti, žijících na jejím dně, pícarů - pobudů, pobertů, šejdířů -, kteří se při svém nezáviděníhodném postavení vyznačují nezměrnou vůlí žít a přežít, nenechat se zlomit silou okolností. Jejich zážitky, líčené mnohdy s ironií a humorem, se vyznačují neobyčejně svěžím podáním a zaujmou i jako pozoruhodné svědectví o španělské společnosti 16. a 17. století. Platí to v nemenší míře o nestárnoucím románu Život rošťáka (1626), jehož autorem je jeden z čelných představitelů španělského baroka, Francisco de Quevedo y Villegas, od jehož narození uplyne letos 400 let, ale i o pozdně pikareskním autobiografickém díle Život a skutky Estebanilla Gonzáleze (1646). Není bez zajímavosti, že vyprávění tohoto světoběžníka, který prošel řadou zaměstnání - byl mj. šaškem náchodského pána Octavia Piccolominiho ve Flandrech - a jehož životní styl byl ovlivněn pikareskními romány, nás zavede v době třicetileté války i do Čech.