Tento text patří k nejstarším ve světové literatuře vůbec; najdeme v něm i biblické motivy, např. příběh o potopě aj. Hrdinou je sumerský král Gilgameš z města Uruk. Jeho příběh je vepsán do dvanácti tabulek, k nimž se váže ještě řada dodatků, a tuto formu zachovávají i čeští překladatelé. Gilgameš je „ze dvou třetin bůh a z jedné člověk.“ „Potomek Lugalbandy, Gilgameš dokonalý je silou, syn vznešené krávy, ženy Ninsuny.“
„On překročil oceán i daleká moře, až k východu slunce, / on prozkoumal všechny světové strany, hledaje život.“ Je velikým imperátorem a diktátorem. Vládne nad svým městem, což znamená v podstatě nad mocnou říší: „on, jejich pastýř – a přece je utlačuje!“ Nářek utlačovaného obyvatelstva z města Uruk slyší bůh Anu, nejvyšší bůh babylonského panteonu, a žádá po bohyni Aruru, stvořitelku lidí, aby stvořila bytost souměřitelnou s Gilgamešem. Z hlíny (viz Bibli) stvoří tedy bohyně Aruru „Enkidua statečného“, který je napůl zvíře, napůl člověk. Ten děsí venkovský lid a loupí a vůbec dělá neplechu, protože nezná dobré lidské mravy. Stěžují si tedy venkované u Gilgameše. Gilgameš je nesmírně moudrý a dovtípí se, že neznámý zločinec, Enkidu, potřebuje nevěstku. Ví, že svede-li ho ona svými vnadami, ztratí svůj hlavní zdroj síly, tj. jeho sepětí s přírodou, se zvěří (sám je přeci napůl zvíře), pozná jiné rozkoše, lidské, polidští se (zde biblický motiv Poznání skrze ženu, zde však na rozdíl od Bible ještě bez slov jako „hřích“ apod.). Sešle mu tedy nevěstku Šamchatu, ta ho svede a Enkidu se stane docela člověkem. Po aktu mu vypráví o mocném a moudrém Gilgamešovi a on zatouží zápasit s ním.
Gilgamešovi se zdá sen, který mu jeho matka, bohyně Ninsun, vyloží v tom smyslu, že potká přítele, „druha a rádce“, nad nějž není, tj. Enkidua.
Enkidu se mezitím stane docela člověkem, Šamchat ho oblékne, dá mu pojíst chléb a napít piva, což značí, že přijal základní civilizační atributy. Enkidu pak jde do Uruku, setká se s Gilgamešem a zápasí s ním. Zápas je vyrovnaný a oni vidouce, že jsou si rovni, stanou se přáteli.
Jejich první společný čin je vykácení cedrového lesa, jehož strážcem je Chuvava (též Chumbaba), ztělesněné zlo. Jejich hlavním heslem je „zapomeň na smrt“, tj. neměj strach, bojuj statečně a zajistíš si přízeň a úctu svých potomků, protože jsi bojoval spravedlivě. Hlavní věcí je čin. Jsou úspěšní, Chuvava je zabit, les vykácen.
Jejich statečnost zapůsobí na bohyni Ištar (bohyně planety Venuše, bohyně lásky), Gilgameš však ví, že její láska je vrtkavá a její milenci končí nedobře. Rozmlouvá s Ištarou na toto téma a upamatovává jí na to, což Ištaru dopálí, a prosí svého otce , boha Anu, aby mu seslala nebeského býka, který přivede Gilgameše do neštěstí. Býk je seslán a působí mnoho škod v Gilgamešově říši. Enkidu ho zkrotí. Ištar je nepříčetná.
Enkidu má po všech útrapách sen. Jeho smysl pochopí tak, že za přílišnou opovážlivost vůči bohům musí zemřít. Enkidu onemocní a umírá. Gilgameš šílí zármutkem a neustále vzpomíná na Enkidua, nutí umělce, aby tvořili jeho sochy apod. Bůh Šamaš se nad ním rmoutí a ptá se ho: „Kam běžíš, Gilgameši?/ Život, jejž hledáš, nenalezneš.“ Gilgameš si uvědomuje svoji smrtelnost, už nejenom tak, že může být zabit v boji, ale že musí zemřít, ať už jakkoli. Vydá se hledat Život. Jde k hrdinovi, který jediný přečkal potopu (viz Bibli), k Uta-napištimu (tj. „nalezl život“; v Bibli: Noe). Jde dlouho, cesta je hrůzná, vzrůstá temnota, vstupuje do neznámých krajů, kam ještě noha smrtelníka nevkročila. Náhle spatří záři a krásnou zahradu plnou drahokamů; je u cíle. Setkává se tu s božskou šenkýřkou Sidury, která po něm hází tutéž výčitku, jako bůh Šamaš: „Kam běžíš, Gilgameši? Život, jejž hledáš nenalezneš.“ On ji však přesvědčí, a Sidury mu ukáže cestu k Uta-napištimu.
Jako obvykle dojde mezi Gilgamešem a Uta-napištim k hádce, až pozná Uta-napištim, že má před sebou člověka velikého, a dá mu radu: „Slovo skryté chci vyjevit tobě./ Kořeny rostliny té se bodláčí podobají,/ její píchnutí růži. Do rukou tě píchne./
Až se zmocní tvé ruce rostliny té, pak nalezneš život.“ Rostlina se nazývá „Mladým se stává člověk“. Tu mu ukradne had, „lev země“; proto hadi svlékají kůži a jako by se omlazují.
Nyní jsme na konci jedenáctého zpěvu a v klasické edici před vloženou básní „Gilgameš a dub“ . Nesouvisí bezprostředně s předešlými zpěvy. Jde o výrobu jakéhosi bubnu, který je vyroben ze dřeva dubu. Původ dubu sahá až k počátkům země a ke Stvoření, jen je ohrožován hadem, jenž si v jeho kořenech udělá hnízdo. Tohoto hada Gilgameš zabije. Žádný bůh, žádný člověk, leč Gilgameš jediný bude si s ním vědět rady. Buben mu však též zmizí do „Velkého příbytku“, do podsvětní brány, tak jako vše mizí.
Následuje tabulka poslední, tabulka dvanáctá. Ta nenavazuje na předešlé tabulky. Opět se tu setkáváme s Enkiduem, který již zahynul. Gilgameš smutní pro svůj buben, jenž mu zmizel v podsvětí (návaznost na předešlou báseň), Enkidu mu přislíbí, že pro buben do podsvětí sestoupí. Učiní tak, leč nedbá Gilgamešových rad a propadl podsvětí. Je to vlastně pohádkovější varianta Enkiduovy nemoci.
Čteme sugestivní verše:
„Nergalův nelítostný strážce jej nepopad – podsvětí jej popadlo,
mezi muži na poli bitevním nepad – podsvětí jej nepopad.“
Gilgameš si však vyprosí u bohů, aby byl vyvolán alespoň Enkiduův duch z podsvětí. Stane se tak a Gilgameš se ptá, jak to tam chodí. Hrůza z podsvětí vládne závěru básně, nejlépe ze všech vychází ten, jenž zplodil nejvíce – sedm – synů. To se Gilgameš dozví z Enkiduova vyprávění.
