Pán bílé bouře

O mhurgských galérách mi vždy říkali, že z nich nikdo neunikne. Nikdy se to žádnému veslaři nepovedlo. Prý. Já však slyšel, že někomu se to povedlo...

Jmenoval se Korendir a byl to mladík. Mladý, ale velice chytrý a nadaný. S pomocí ne zcela obyčejných schopností společně se svým spoluveslařem, bývalým kovářem Haldethem, uprchl. Jelikož Korendir přežil vyvraždění své rodiny, jeho život měl jediný smysl - chtěl vybudovat pevnost, ve které by byl naprosto v bezpečí před jakýmkoliv nepřítelem. Na takovou věc však potřeboval hromadu peněz, a tak se i se svými neobyčejnými šermířskými schopnostmi, nadpřirozeným uměním a velice pronikavou inteligencí nechával najmímat jako žoldnéř a za odměnu likvidoval různé neobvyklé a hlavně nebezpečné nadpřirozené bytosti. A tak za hroudu zlata zničil pološílenou čarodějku, démona Cyonida, zamezil vpádu leopardích lidí, zachránil princeznu, unesenou a zotročenou krutými dathajskými nájezdníky, až konečně vystavěl pevnost na útesu Bílé bouře. Stal se velice slavným. Ochráněn před nepřáteli však byl stále vystavován působení sebe sama - a jeho neklid ho stále nutil přijímat další a další nebezpečné úkoly. Při řešení jednoho z nich se setkal s krásnou kouzelnicí... a samozřejmě se zamiloval. Říkali mi, že čarodějky jsou kruté a bezcitné, ale ta Korendirova byla velice příjemná - a žoldáka asi skutečně milovala, protože se kvůli němu nechala vylouči z magické gildy (která se na tamním světě jmenuje Bílý kruh) Když jsem se navíc s překvapením dozvěděl o „skutečném Korendirově původu“, už mi to stačilo. Proč ale vše píšu v minulém čase? Jednoduše proto, že Korendir už je dávno mrtev. Jeho kosti hnijí kdesi v horách a vy se tady marně plahočíte za svými démony. Je mrtev. A dobře dělá! Každý tam musí... a kdo by nechtěl skončit rychle jako Korendir? No, asi každý.

Tolik k ději. Co se týče kvality tohoto fantasy románu, je to druhá věc, a tady končí všechny vtipy. (Znáte ten, jak jde liška lesem a vidí zajíce, jak sedí na stromě a řeže si pod sebou větev? Ne? Tak: Jde liška lesem a vidí zajíce, jak sedí na stromě a řeže si pod sebou větev. A tak mu říká: Zajíci, neřež si pod sebou tu větev, nebo spadneš, a rozbiješ si hlavu! Ale zajíc jí neposlouchá a řeže dál. A tak mu liška znovu říká: Zajíci, neřež si pod sebou tu větev, nebo spadneš, a rozbiješ si hlavu! Ale zajíc jí neposlouchá, řeže dál, uřízne větev a spadne. Začne poskakovat a řvát: Liško, ty čarodějnice, tys mě uřkla!)

Ale zpět k románu. Nepatrně připomíná Zaklínačské zkazky, s tím rozdílem, že hlavní hrdina není studovaný kouzelník a požívá raději svůj bystrý rozum než hrubou sílu či zaklínadla. Chvályhodné je i to, že Korendir působí jako nepříliš sympatický, ale reálný hrdina, kterému život postavil do cesty všeliké zrádné a obtížné překážky a zkoušky. Je trochu zakomplexovaný, trochu idealistický, velice nespolečenský, vybavený nadbytkem soucitu, smyslu pro povinnost a nedostatkem klidu. Na venek působí jako drsňák, dokáže být krutý, ale stále zůstává člověkem. Jeho příběh je dokončený, autorka si navzdory pravidlům „tržní-knižní“ ekonomie nenechala cestu k dalším mnohodílným pokračováním. Vytvořila zajímavý svět a zabydlela ho kvalitními hrdiny, takže se nudit rozhodně nebudete.

Pán Bílé bouře je dobrá fantasy, kterou lze doporučit. Nevyhne se sice tu a tam trošce kostrbatosti a několika drobným klišé (třeba ten Korendirův původ nebo láska z červené knihovny...), ale je to odpustitelné. Odpustit se dá i zřetelná inspirace Elrikem z Melniboné. Dobro sice zvítězí nad zlem, ale draze za to zaplatí a rozhodně to není bez bolesti. Bestiář i geografie Korendirova světa je barvitá, zvláště mě zaujalo pojetí magie, dathajské emiráty a město Tir Amindel a jeho kletba. Mágové se chovají jako skuteční mágové, démoni jako démoni a trpaslíci jako trpaslíci. Trochu mě zklamala postava Haldetha, čekal jsem od ní víc. Na žádné vážnější chyby v překladu jsem nenarazil, takže nezbývá než zvolat: Vřele doporučuji

Jaroslav Radost Faltus - 4.10.2000