Ruka chaosu

Předchozí čtyři knihy byly v celku uzavřenými a samostatnými dobrodružstvími odehrávajícími se každý na jiném světě. Působí tak jako jakýsi prolog k vlastnímu příběhu, který se z plna rozjíždí až v Ruce chaosu. Spousta z toho, co bylo dříve jen naznačeno a ponecháno na čtenářově fantasii se v páté knize objasňuje, často za drastických okolností. A rozhodně není nouze o překvapení.

Ruka chaosu nejvíce navazuje na první díl Dračí křídlo a pak na čtvrtý díl Hadí mág. A i když se čtenář konečně podívá i do tajemného Nexu a uvidí i jeho vládce, hlavní část děje se odehrává na Arianu – světě vzduchu. Tam se vrací Partyn Haplo, aby plnil vůli svého pány, a pomohl mu získat vládu nad celým tímto světem. Ale není to už ten samý Haplo z Dračího křídla. Právě jeho postava prošla na cestách mezi světy bouřlivým vývojem. Tatam je jeho arogance a cynismus, se kterým využíval k cílům svým a svého pána kohokoli a cokoli. Snad vlivem Alfréda a zejména na Chelestře (kniha Hadí mág) se změnil. Právě na Chelestře poznal dračí hady – vrcholné zlo v jeho nejhrůznější podobě – zlo, které si lidé vytvářejí sami. Začal přemýšlet a rozhodl se bojovat proti nim. Dokonce i za cenu, že zkříží plány svého pána. Ale jeho boj je téměř marný. Dračí hadi mohou přijmout jakoukoli podobu, což jim umožňuje ještě lépe rozeštvávat rasy, vyvolávat chaos a nenávist. Živí se totiž zápornými emocemi, a těch je všude dost a dost.

Pro ty, kteří si oblíbili Sartana Alfréda, mám dost smutnou zprávu. Alfréd se v celé knize téměř nevyskytuje, má zřejmě dost problémů v Labyrintu, kam byl odeslán za trest. Ovšem Haplo ho plně nahrazuje.
Kromě Hapla se na scéně objevují dvě staronové postavy. Chlapec Zmar a nájemný vrah Hugh Ruka. Musím se přiznat, že právě Hugh patřil v prvním dílu k mým nejoblíbenějším a jeho smrt na konci knihy mě fakt namíchla. Jak ale asi tušíte, neumřel doopravdy. Nebo ano? To ví jen Alfréd. Přestože je Hugh jako nájemný vrah vlastně zápornou postavou, je to sympaťák a bojuje na straně dobra.
To Zmar, malý chlapec, je opačný případ. Takový hrozný parchant! Intrikuje, zrazuje, kuje pikle, nevadí mu ani smrt jiných. A to vše dělá s dětsky nevinou tvářičkou! Brr! Na straně zla samozřejmě hrají i dračí hadi, a hrají fakt dobře. Mají vše promyšleno, takže téměř není možné, aby jim to nevyšlo. Když jeden z nich – Sang-drax, vysvětluje s pobavením jejich plány Haplovi, a zdá se, že jakýkoli odpor je marný, vyvolá přesně to, co oni chtějí. V dračích hadech mají představitelé světlé strany opravdu solidní protivníky.

Ještě se musím zmínit o trpaslících, zejména Limbekovi a Jařře. Mnozí z těch, kteří četli Dračí křídlo si na ně jistě upamatují. S menším IQ a naivní ve své službě Kopseji-vyseji (obrovitému stroji) vzbuzují úsměv v mnoha humorných situacích. I tady se vše posunulo dál. Limbek uskutečnil svou myšlenku revoluce a stal se jakýmsi vůdcem trpasličiátu (trpasličího proletariátů). Z naivního idealisty se postupně stal docela zdatným manipulátorem, ale naštěstí z toho brzo vystřízliví. Doporučuji si přečíst jeho projev k masám o Kopseji-vyseji na konci knihy. Je opravdu kouzelný.

Jako perličku -autoři do knihy zabudovali, jako u většiny dalších svých děl, i pár hlášek pronášených popleteným čarodějem Zifnabem na adresu postav a osob, které nemají s dějem nic společného. Tentokrát si vzali na mušku Gandalfa, Tanise půlelfa, Einsteina ... A Zifnab vše komolí a plete tak skvěle, že se prostě rozhovoru mezi ním a Haplem nedá nesmát.

Příběh se rozbíhá ve svižném tempu, nechybí ani akční scény, humorné situace, magie a kouzla. Vše korunuje překvapivé zakončení. Weis s Hickmanem namíchali Ruku chaosu skutečně dobře. Precizně propracované světy, dobrá zápletka, řemeslně zručně napsáno. Bránu smrti pokládám za jeden z jejich nejlepších cyklů a budou-li poslední dvě knihy aspoň držet laťku nastavenou v pětce, budu navýsost spokojen.

V knize je jen pár drobných chybiček a obálka? Je naprosto skvělá. Možná, že si někteří vzpomenou, že tato ilustrace byla na jednom z dílů Brooksova cyklu Kouzelné království na prodej, který vyšel u Classicu. Ovšem právem patří na Ruku chaosu. Zobrazuje totiž jednu z nejnapínavějších pasáží knihy, pro kterou byla také vytvořena! I když těch pár vnitřních ilustrací není moje gusto, zaujaly mě „vědecké“ nákresy fungování Brány smrti a propojení jednotlivých světů.
Abych to uzavřel – Ruka chaosu mě fakt nadchla.

Napsal: Martin Felčar Fajkus