Draci zlatookého mága

DragonLance má u nás poměrně širokou základnu a rozebírat příčiny jeho popularity, především tedy slavné Kroniky, je na samostatný článek (který ostatně také bude, časem). Pro nás je momentálně důležité následující: zmíněná trilogie (později doplněná na tetralogii) obsahovala několik hluchých míst, která byla po letech původními autory doplněna. Draci zlatookého mága jsou posledním z těchto doplnění a sám za sebe říkám, že zdaleka nejzajímavější.

Jedná se sice o typický produkt svého druhu – ostatně již z perexu je snad více než jasné, že snad každý šutr a chcípák na Krynnu má nějaké echt fantasy přízvisko, z něhož kolikrát běhá mráz po zádech víc než z polystyrenu, ale tím bych pošklebování ukončil. Ano, jsou tu věci, které se mi nezdají zrovna logické a nemá moc smysl podrobněji rýpat do některých souvislostí, ale je zde jedna velká přednost: Raistlin Majere.

Věčně nemocný čaroděj, toužící po neomezené moci a ochotný obětovat i vlastního bratra (v podstatě několikrát) byl trumfem již původní série a je nutné poopravit perex, protože on je nejzajímavější postavou DragonLance. Jako jediný z Družiny má skutečně nějaký charakter, není pouze oživlým fantasy klišé a především Margaret Weis jej má skutečně ráda. Ostatně, český čtenář se již s jedním titulem, který mu byl věnován, setkat mohl.

Probuzení mága (jak se ona kniha jmenovala) nedisponovalo skoro žádnou akcí a i většina dalších propriet spojených s Kronikami chyběla (třeba právě ona posedlost dokazovat na každé pitomosti, že jsme ve fantasy). Co zůstalo bylo pozornost věnovaná silné postavě a snaha vypovědět její příběh. Ponechme stranou, jak se to povedlo, důležité je, co kniha dokázala: svět DragonLance může být zdrojem silných příběhů, pokud dostanou prostor postavy na místo světa.

Draci zlatookého mága jsou jasným potvrzením této myšlenky. Jsou sice součástí širšího obrazu, kterým jsou Kroniky, ale i nepoučený čtenář se bude bez problémů orientovat, a to dokonce i v charakteru Raistlina (a nikoliv jen proto, že se jedná o „dračák“). Dokonce je možná dobře, pokud čtenář nemá Kroniky načtené (nebo v paměti). Kniha pak paradoxně dává větší smysl a působí opravdověji a reálněji (např. problematika získání informací o Nerace, které by podle dojmu, který člověk získá z četby např. Draků podzimního soumraku, bylo zde prezentovaným způsobem nemyslitelné – ale o podobných věcech až u Kronik).

Faustovské téma čaroděje, který zaprodal svou duši a nyní se pokouší nad ďáblem skrývajícím se v něm samém zvítězit, silou i lstí, to je dobré téma. Zvláště když tento čaroděj může plynule přecházet mezi pozicemi Dobra a Zla veden vlastními cíly. Což je něco, co si autoři dobře uvědomují a i když jejich kniha není úplnou temnou fantasy, je její velmi dobře napsanou popovou verzí.

Žánrově se pak jedná o takřka špionážní fantasy. Náš „hrdina“ se nechá naverbovat silami Zla, aby brzy zjistil, že zde mu pšenka nepokvete. Veden čistě svými vlastními zájmy se proto rozhodne hrát na obě dvě strany. Což je o to složitější, že v službách Takhisis je podobné chování na denním pořádku, takže sice je jasné, že není jediným zrádcem, ale neví, kdo koho zrovna zrazuje a proč, a jedním z hráčů je navíc jeho nevlastní sestra (další z příkladů, že v DragonLance jsou nejzajímavější postavy záporáci).

Raistlin je mág, navíc s podlomeným zdravím, proto se nedají čekat akční orgie, spíše intriky a kouzla a protikouzla. To vše v rychlém tempu, které je u knih autorské dvojice Weis-Hickman tradicí. Čtenář je tak rychle uchvácen dějem, kaleidoskopem postav a lokací a nemá čas moc přemýšlet, což je, co si budeme nalhávat, jen a jen dobře.

Místo toho se může opájet jednotlivými epizodami a přemýšlet, co na hlavního hrdinu čeká příště. Může také nostalgicky vzpomínat na původní Kroniky, především díky postavě trpaslíka Flinta (jehož odchod je zde opět zaznamenán a oproti Drakům jarního úsvitu má skutečně emotivní náboj) a vůbec těžit z toho, že jsme opět ve známém světě – to se týká především postavy šotky Mari, ale i drakoniána Slise (známého z knihy Brigáda zatracených, odehrávající se až po Dracích zlatookého mága, ale napsané dlouho před).

Jinými slovy: kniha neboduje pouze tím, že má v centru fascinující postavu a dynamický děj plný dílčích epizod, ale i když se tváří jako samostatný román, pilně oslovuje znalého čtenáře a dává mu drobné „dárky“. I když je pravda, že tentokrát se nedočkáme moc draků, obligátního to poznávacího znamení tohoto světa. Což ovšem není na škodu, protože do špionážního románu se prostě draci tolik nehodí.

Výsledný dojem čtenáře přesto bude pravděpodobně hodně záviset na jeho očekáváních a vyrovnání se s hlavní postavou. Pokud jste fanoušci Družiny vedené Tanisem Půlelfem, jistě víte, že Raistlin je spíš solitér, takže krom akce nelze očekávat ani zápletky a atrakce spojené s rozmáchlejšími dobrodružstvími, jako byly původní Kroniky nebo první dva díly Ztracených kronik. Jinak řečeno: jestli Draci trpasličích hlubin či Draci paní oblohy byly pro milovníky Kronik, Draci zlatookého mága jsou pro milovníky jeho konkrétního antihrdiny. Nic míň, nic víc.

Což ovšem paradoxně dělá z knihy skvělou volbu pro ty, kdo s DragonLance neměli dosud mnoho zkušeností a bojí se Kronik, případně jimi pro jejich pověst zcela opovrhují, protože už mají „načteno“. Kniha věnovaná Raistlinovi může být šikovným důkazem, že i jim má svět vytvořený týmem kolem Margaret Weis co nabídnout.