Soumrak na Worlornu

Pokud jste od George R.R. Martina dosud četli jen Píseň ledu a ohně, může vám zde recenzované dílko připravit nemilé překvapení. Velkolepost Západozemí je vystřídána pochmurným worlornským příšeřím, namísto spletitých životních osudů bezpočtu hrdinů vás čeká jen krátký (byť pro všechny zúčastněné osudový) příběh pouhých dvou desítek osob. Soumrak na Worlornu je prostě jiný. Svou atmosférou i celkovým záběrem má Martinův román mnohem blíže k jeho starším povídkám.

Bludná planeta Worlorn byla za šťastnějších časů dějištěm ohromného festivalu meziplanetárních rozměrů, teď však opouští člověkem obývanou část galaxie a míří do nekonečných pustin okolního vesmíru. V rostoucím chladu a ubývajícím světle zůstává pouze několik opozdilců: dobrodruzi, vyvrženci společnosti, členové náboženské sekty nebo třeba planetární ekologové. Do tohoto světa přijíždí Dirk tLarien, zlákán pozváním své studentské lásky Gwen. Ta však překvapivě Dirkovým příjezdem příliš potěšena není. TLariena tak namísto očekávaného vřelého objetí čeká několik nepříjemných zjištění. Gwen je spojena se dvěma muži, kteří se rozhodně nehodlají své družky vzdát. Gwenin zvláštní a podle běžných měřítek rozhodně neuspokojivý svazek nutí Dirka pronikat hlouběji do tajů válečnické kultury Vznešeného Kavalaanu, z něhož jeho noví hostitelé pocházejí.

Ještě znepokojivější je ovšem skutečnost, že Worlornské ticho až příliš často naruší zvuk výstřelu, třesk oceli, štěkot psů či smrtelný výkřik. Na planetě totiž probíhá lov. A stát se kořistí - jak se má tLarien brzy přesvědčit - je tak snadné…

Popis světa, do něhož pan Martin své hrdiny uvrhl, postačuje sám o sobě velmi dobře k vystižení atmosféry, v níž se nese celý příběh: Města vystavěná pro miliony hostů se rozpadají a zejí prázdnotou (v horším případě je obývá několik desítek opozdilců). Neustálé šero a chlad, duchové, píseň smrti, umírající lesy. Umírající planeta.

Bezútěšnost Worlornu je však ničím ve srovnání s pocitem marnosti,  který ve vás vzbudí osudy hlavních hrdinů. Marná snaha o oživení dávno mrtvého vztahu, odcizení se vlastnímu světu i přátelům, zrada, smrt - většinou násilná a často zbytečná. Soumrak na Worlornu je příběh o střetu dvou kultur a o vzájemném nepochopení. Je to příběh o síle jmen, o lásce i o tom, co se za lásku jen vydává.

Mám-li ke knize nějaké výhrady, týkají se snad jen nedostatku akčních scén, které by urychlily spád děje a zvýšily čtivost. První třetina knihy se pak místy vyloženě vleče. Co však pan Martin čtenáři zpočátku upírá na živosti děje, vynahrazuje vrchovatou  měrou propracovanou charakteristikou postav, jejich vzájemných vztahů a v neposlední řadě i brilantním popisem střetu dvou odlišných kultur. Závěr knihy je jedním slovem geniální a zcela koresponduje s duchem příběhu., byť s tímto názorem mnozí - podobně jako tomu bylo u Sapkowského Zaklínače - zřejmě nebudou souhlasit.

Kapitolu samu o sobě tvoří technická stránka českého vydání knihy. Richard Podaný spáchal jednoznačně výborný překlad (jeho ševelkam zní mému českému uchu mnohem libozvučněji než originální whisperjewel) a ilustrace na obálce nejenže dokáže chytnout za srdce, ale dokonce se zdá, že byla namalována přímo ke knize. Překlepů se do konečné verze dostalo minimum, takže nadšeně tleskám i korektuře. Neodpustím si snad jen poznámku na adresu autora autorského medajlonku Martina Šusta, který zjevně žije v jakémsi šťastnějším alternativním vesmíru, ve kterém už se čtenáři dočkali vydání čtvrtého dílu Písně ledu a ohně.

Pokud jsem poslední řádky věnoval chvalozpěvu na redakční práci, dovolím si ještě zaplakat nad výkonem tiskárny. Vedle nepříliš kvalitní vazby se totiž někomu podařilo přehodit v knize několik stránek. A jak jsem se přesvědčil, netýká se tento nedostatek pouze výtisku, jehož hrdým majitelem ráčím býti.

Podtrženo, sečteno: Jde o kvalitní čtení, které dokáže zaujmout i člověka, který k science fiction netíhne. Třebaže Martinova románová prvotina nedosahuje kvalit Písně ledu a ohně ani úrovně jeho nejzdařilejších povídek, jde o dílko, za něž by se nemusel stydět ani autor podstatně zkušenější.

Napsal: Luboš Vachl