U řeky Piedra jsem usedla a plakala

V nastávajícím podzimním čase plném slábnoucího slunečního jasu a krásných zlatých listů je kniha "U řeky Piedra jsem usedla a plakala" tím pravým paprskem do naší unavené duše. Je to příběh lásky a víry muže a ženy, kteří se setkávají po jedenácti letech. Společné vzpomínky na chvíle krásného a čistého dětství však nejsou pravým důvodem jejich setkání. V jejich srdcích dříme hluboký cit, zasypaný denními starostmi, prohrami, zkouškami a silnou vrstvou rozumu. Je těžké a vyčerpávající vše odstranit a dobrat se až ke svým touhám a snům. Pilar a jejímu příteli se podaří najít víru i cit. Můžeme být přítomni jejich hledání pomocí výše jmenované knihy, která zachycuje týden jejich společných chvil.

Paulo Coelho mistrně zachycuje rozpor citu a rozumu očima ženy. Popis krajiny, atmosféry a nálad mi občas připadá tak poetický, až mám pocit, že se kniha pohybuje na rozhraní románu a básnického díla. Tento dojem ve mně ostatně vyvolává každé dílo tohoto autora, kde je hluboká myšlenka popsána velice krásně a přitom krátce. Tam, kde jiným nestačí ani 500 stran románu, stačí autorovi 200 stran příběhu a zachytí podstatné.

Snad vás neodradí můj osobní pohled a zmiňovaná kniha se vám stane příjemným společníkem k odpolednímu čaji.