Uživatel Ony
 |
| Knihotéka |
Alena Šlingerová  | |||
| Bydlište: | Praha-východ | ||
| Bodů: | 7275 | Funkce: | Moderátor |
| Status: | Offline | Poslední aktivita: | 21.10.2012 v 16:27:55 |
Zdeněk Nejedlý: Mikoláš Aleš (10.1954 - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění) Nejsnesitelnější Nejedlého kniha. Taky víc než polovinu tvoří obrazová příloha. 23.8.2012 v 10:22 | |
| Jako odborná studie silně nevěrohodné, jako beletrie nečitelné (já to teda přečetla, protože jsem magor, že). | |
| Nevím, jestli to popletla Virginia nebo překladatelka, každopádně ropucha je obojživelník, a ne plaz přece. | |
| Žižek je king, i když ne vždy mu úplně rozumím, a výbor je to zajímavý, akorát se nějak zapomnělo na jazykovou korekturu. Achjo. | |
| Asi jako všechny knihy Zdeňka Nejedlého se i tato hemží zeugmaty, neúplnými větami a geniálními vývody ve všech možných vědních oborech: "Může být film i bez lidí (bez herců). Máme filmy i ze života zvířat, rostlin, ano i kamenů.", "20:5=20-5=15-5=10-5=5-5=0, z toho 20:5=4" etc. | |
Zdeněk Nejedlý: Za kulturu lidovou a národní (02.1953 - Státní nakladatelství politické literatury) Nejenže jde o zoufalý bolševický blábol, ale z hlediska stylistiky a syntaxe je to vůbec nejstrašlivější knižně vydaný text, co jsem kdy četla.11.2.2012 v 22:56 | |
| Nutno přečíst minimálně ještě jednou. | |
| Akorát nechápu, jak někoho napadlo v roce 2005 do barevňoučkého paperbacku jen tak plácnout ten bolševický doslov. On teda není špatný, mě docela zaujal, ale mohli tam snad proboha aspoň uvést jméno autora a rok, kdy to napsal, ne? Takhle to vypadá jako hodně bizarní pointa, kterou však Wells nemá zapotřebí. | |
| Povídka Martina Koláře Kousek Leslie Wildové mi připadla nejkompaktnější, nejvynalézavější a vlastně i nejstrašidelnější. Zbytek antologie je takový rozpačitý - slibné začátky, ale příliš zmatené konce (no, nebo to bylo jen na mě moc složité). Ještě mě zaujala Jandourkova Místnost, ale ta je zas až moc stručná, přestože její námět docela má grády. | |
| Přišlo mi, že druhá polovina sbírky (od povídky Pro statek otců) je nápadně zajímavější než první. Asi tehdy (jednotlivé povídky vycházely časopisecky v letech 1872-1883) Jirásek dozrával. Jeho obraz života v horách se postupně stává méně šablonovitým, ale stále je střízlivý a málo popisný, což v jeho případě překvapí. Nejvíc se mi asi líbila povídka Divous. | |
Zdeněk Nejedlý: Komunisté - dědici velkých tradic českého národa (1947 - Okresní výbor komunistické strany Československa v Praze III) S Nejedlým se dá souhlasit v tom, že nejtypičtějším rysem české kultury je její plebejskost. Když z toho ale začne vyvozovat, v čem všem jsou komunisté pokračovateli našich "obrozenských pracovníků [!] a hrdinů", působí až k nevíře naivně. Myslím, že schopnější demagog by tuhle teorii i dokázal obhájit, nicméně tehdejší vývoj událostí asi pevnější teoretické podchycení nepotřeboval. Tehdy Nejedlý, jeho megasebevědomí a Staré pověsti české coby historický pramen bohatě stačili. Dnes to taky stačí - k pobavení: „Veliký Dobrovský byl syn prostého českého vojáka, člověka z lidu, a byl tolik proletářského původu, že ani dobře nevěděl, kde se narodil.“ (str. 17). Privátní poznámka: Kouknout do nějakého pozdějšího vydání a zjistit, co se stalo s pasáží o Masarykovi.27.11.2011 v 16:27 | |
| Později jsem se dozvěděla, že to Arbes myslel jako parodii. No, co na to říct? Moje hodnocení zůstane stejné. | |
| V téhle knize je toho strašně moc, ale máloco je pořádně dovedené do konce. U "vyšších" problémů se asi počítá s tím, že každý ví, jak se věci budou vyvíjet, když je vzali do rukou soudruzi. Zvlášť dnešní čtenář to ví moc dobře. Ale co dílčí příběhy jednotlivých hrdinů? Řezáč co do počtu postav rozhodně nebyl žádný troškař. Až z těch davů jde hrůza. Autor to zdánlivě vyřešil tak, že každé postavě přisoudil výrazné vnější atributy, díky kterým se čtenář nejen orientuje, ale brzy se v Potočné sám takřka zabydlí. To je skvělé. Ale někde uprostřed se mi ztratili Rejzek s tou Němkou a teď vůbec nemůžu přijít na to, co se s nimi stalo. Ve snaze o komplexnost jsou zanedbány nejslibnější dějové linky - např. stíhání Magerové. O odfláknutých milostných zápletkách, zcela podléhajících dobovému schematismu, darmo mluvit. Láska mezi soudruhy a soudružkami je automaticky oboustranná a samozřejmě velmi cudná. V náznacích se sice objevuje nějaké planutí, ale osobně na mě Zdenina "mladá, tvrdá hruď" působí zase spíš budovatelsky než žensky přitažlivě.___ Těžko říct, jak moc realistické jsou pasáže o průběhu odsunu, ale působivost se jim upřít nedá. Útoky na české buržousty (ironické líčení Trncova večírku apod.) jsou už o poznání černobílejší.___ Za zvláštní úvahu by stála úloha dýmek a cigaret v tomto románu. Kouří se na obou stranách, a to hodně, ale na každé to s sebou nese něco jiného. Komunista kouří, protože se u toho lépe soustředí na práci, protože se může o cigarety soudružsky rozdělit, protože mu dýmka připomíná Gottwalda a Stalina nebo taky proto, že díky triku s cigaretami se dá dopadnout válečný zločinec... Naproti tomu buržoové pořád jen teatrálně zamačkávají své značkové nedopalky v broušených popelnících. Taky je zajímavé, že buržoazní ženy kouří, až mají žluté zuby, zatímco soudružka si nezapálí nikdy.___ Závěrem zbývá dodat, že Nástup, ač na první pohled nevypadá, je skutečně čtivý a místy napínavý. | |
| Pěkný reprezentativní výbor. Ale byl by ještě reprezentativnější, kdyby obsahoval kvalitní reprodukce fotografií a grafik a ne jen hnědé fleky. | |
| A co Bůh na to? | |
| OMG, to snad i já jsem víc punk, než byla tahle Veronika Hladilová. Její kniha by se spíš měla jmenovat Byla sem spratek se zmatenou dušičkou. Její obraz pankáčů je jak z filmu Mravenci nesou smrt. Autorka si už za tu dobu, co je „z toho venku“ a je z ní ta „vyrovnaná vosoba“ osvojila rétoriku školních besed o drogách, kterou se snaží maskovat rádoby ledabylou češtinou a předpotopním slangem. Aby bylo jasnější, o jak autentickou výpověď se jedná, opatřila ji Punkovo-českým slovníkem, kde najdeme hesla typu „filda = filozofická fakulta“ nebo „hic = nadměrné teplo“. Neskutečné taky je, jak si VH opakovaně vynucuje obdiv za to, jak to všechno prokoukla a dokázala nad tím zvítězit. Dokonce si uvědomila, že špinavé oblečení se musí prát. Komu to vlastně vypráví? | |
| Když mi bylo asi 15 a měla jsem tuhle knihu půjčenou od svého bratrance, připadala mi tak moudrá, že jsem si ji skoro celou opsala. Ani mě nepřekvapuje, že dnes mi většina Rottenových výroků přijde spíš dementní a citace dobových článků o SP mě moc nezajímají. Ale nemůžu říct, že by celá kniha byla špatná nebo zbytečná. Takže hodnocení si odpustím. | |
| Četla jsem Svatého Xaveria dvakrát. Ne proto, že by mě tak nadchl, ale proto, že jsem si z něj po nějakých čtyřech nebo pěti letech lautr nic nepamatovala. I když se smířím s tou neskutečnou toporností a ornamentálností dialogů a připustím, že se jí Arbes dopouštěl v zájmu nevšední atmosféry a ne proto, že neuměl líp psát, s vykonstruovaností příběhu budu mít problém pořád. Sice jsem byla docela napjatá, ale myslím, že z daného námětu a prostředí by se dalo vytěžit daleko víc. A ty náhodičky a poučky mě tam štvaly. | |
| Po prvním přečtení si netroufám tuhle knihu moc hodnotit. Zahradníčkův na první pohled neprůhledný jazyk vyžaduje opravdu pekelné soustředění i víceré čtení. Pak to stojí za to. Zatím jsem měla čas a chuť si to ozkoušet jen na několika básních. Celá sbírka je záležitost na několik let. | |
| Ve slavné pasáži o mušce jenom zlaté je sice řečeno vše podstatné, ale stejně se vyplatí si Dědův odkaz přečíst celý. Heydukovy verše jsou sympaticky svižné, takže to ani nedá moc práce. | |
| Povídku Chobot jsme měli kdysi v nějaké školní čítance a dodnes si živě pamatuju, jak mi tenkrát sevřela srdíčko. Teď po letech, v kontextu celé sbírky působí neméně silně. A vůbec celá tahle kniha je moc krásná. Hravá, ale přitom bezelstná. Jako zvířátko. | |
| Moc do hloubky se tu nejde a připadalo mi to příliš uctivé (ad absurdum v pasáži, kde je citován Kubínův návrh Edvardu Benešovi z roku 1938 ohledně spojení se SSSR). Ovšem chápu, že když o někom píšete monografii v době mezi jeho stými narozeninami a smrtí, tak to těžko může vypadat jinak. Místy otravují až moc podrobné popisy děje Kubínových próz, zajímavé podněty jsou spíš jen naťuknuty a celá kniha by potřebovala řádnou korekturu. Ale hodně se mi líbily ty fotky vzadu. | |
| V téhle sbírce jsou tak krásné verše, že si nedokážu představit takového necitu, kterým by nepohnuly. "Slyšíš mou pleť / se na tvé chvíti? // Tvůj jazyk v ústech mých / nám svítí." | |
| Navždy si chci Josefa Horu představovat jako živočišného proletáře, který se rád muchluje v mateřídoušce a zatíná pěstičky nad bídou ulic, jež mají brzy zmlknout, aby zazněl svět... |