Kurt Vonnegut Jr.

Životopis

Raná léta

Kurt Vonnegut se narodil v Indianapolis 11. 11. 1922 (americký Den veteránů) do čtvrté generace německých přistěhovalců jako syn a vnuk indianapoliských architektů firmy Vonnegut & Bohn. Během studia na Shortridgeské střední škole v Indianapolis se Vonnegut stal editorem The Daily Echo, vůbec prvního středoškolského deníku v Americe. V letech 1941 až 1942 studoval biochemii na Cornellově univerzitě. Stejně jako jeho otec se stal členem spolku Delta Upsilon. Působil také jako editor studentských novin The Cornell Daily Sun. Vonnegut v té době nastupuje do armády, která ho poté posílá studovat strojní inženýrství na Carnegieho technický institut a na univerzitu v Tenessee. 14. května 1944, na Den matek, spáchala jeho matka Edith S. (Lieber) Vonnegutová sebevraždu.

Druhá světová válka

Vonnegutovy zážitky z války, kterou prožil nejprve jako voják a poté jako válečný zajatec, měly zásadní vliv na jeho pozdější tvorbu. V zimě roku 1944 se jako desátník 106. pěší divize ocitnul odříznut od zbytku jednotky, až ho 14. prosince, po několikadenním bloudění za nepřátelskou linií, zajaly jednotky Wehrmachtu a převezly do Drážďan, kde se stal svědkem ničivého bombardování města. Vonnegut byl jedním ze sedmi amerických válečných zajatců, kteří bombardování přežili v podzemním krytu místních jatek. Jatka za války sloužila jako zajatecký tábor. Administrativní budova tohoto tábora měla adresu Schlachthof Fünf (Jatka č. 5), tento název pak vězni používali pro celý tábor. “Naprostá destrukce,” vzpomíná Vonnegut, „nesmírné krveprolití.“ Od Němců dostal za úkol nosit těla do masových hrobů. “K pohřbení tam ale bylo až příliš mnoho těl. Nacisti tam proto namísto toho poslali jednotky s plamenomety. Ostatky všech těch civilistů byly spáleny na popel.” Tato zkušenost tvoří jádro jedné z jeho nejznámějších knih, Jatek č. 5, a je námětem nejméně šesti dalších.

Vonneguta osvobodily jednotky Rudé armády v květnu 1945. Po návratu do Ameriky byl odměněn Purpurovým srdcem za, jak sám řekl, “směšně zanedbatelné zranění”. V Časotřesení později napsal, že dostal řád za omrzliny.

Poválečné období

Po válce Vonnegut studoval antropologii na univerzitě v Chicagu. Pracoval také jako policejní zpravodaj pro City News Bureau of Chicago. V Tabatěrce z Bagomba Vonnegut píše, že univerzita odmítla jeho diplomovou práci o nezbytnosti výzkumu podobností mezi kubistickými malíři a vůdci indiánských povstání z 19. století, protože by to prý bylo “neprofesionální”. Z Chicaga odešel do Schenectady ve státě New York, kde pracoval pro General Electric v oddělení pro styk s veřejností. Chicagská univerzita později přijala jako jeho diplomovou práci knihu Kolíbka, s odvoláním na její antropologický obsah, a v roce 1971 mu udělila magisterský titul. Když už se zdálo, že zanechá psaní, nabídla mu Univerzita v Iowě místo učitele praktických dílen pro budoucí spisovatele. V té době se z Kolíbky stal best-seller a Vonnegut tak mohl začít pracovat na Jatkách č. 5, na knize která je nyní považována za jednu z nejlepších amerických knih 20. století (mj. se objevila na seznamu sta nejlepších knih podle časopisu Time). Brzy poté se Vonnegut stěhuje do Barnstable v Massachusetts, do městečka v Cape Cod.

Osobní život

Do října roku 1957, kdy mu zemřel otec, byl znám jako Kurt Vonnegut, Jr (u nás někdy Kurt Vonnegut ml.), poté už jen jako Kurt Vonnegut.

Měl staršího bratra Bernarda, který byl fyzikem. Bernard se zabýval atmosférou a objevil, jak uměle vyvolat déšť za pomoci jodidu stříbrného.

Po válce se Vonnegut oženil se svou láskou z dětství, Jane Marie Coxovou, v roce 1970 se ale rozešli. Rozvedli se sice až v roce 1979, už od roku 1970 ale Vonnegut žil s fotografkou Jill Krementzovou, která se později stala jeho druhou ženou.

Měl sedm dětí, z toho tři vlastní z prvního manželství. Tři děti své sestry Alice adoptoval Vonnegut poté, co zemřela na rakovinu. S Jill Krementzovou pak ještě adoptovali dceru Lily. Dvě z jeho dětí vydaly vlastní knihy. Syn Mark napsal Expres do ráje, ve kterém popisuje své zážitky z konce 60. let, kdy prodělal několik těžkých záchvatů schizofrenie, až skončil na psychiatrii. Mark připustil, že sklony k duševním chorobám mohou být zčásti dědičné. Po tom, co prožil, se rozhodl studovat medicínu a ortomolekulární psychiatrii. Mark byl pojmenován po Marku Twainovi, jehož Vonnegut považuje za jednoho z amerických svatých.

Dcera Edith (“Edie”) se živí jako malířka. Své dílo vydala v knize Domestic Godesses (Domácí bohyně). V 70. letech byla provdána za kontroverzního novináře Geralda Riveru (o němž se ve svých knihách Vonnegut nevyjadřuje zrovna lichotivě). Edith byla pojmenována po Kurtově matce Edith Lieberové.

Nejmladší vlastní dcera Nanette (“Nanny”), pojmenovaná po Vonnegutově babičce z otcovy strany Nannete Schullové, je provdána za realistického malíře Scotta Priora. Stala se častým námětem jeho obrazů, například “Nanny and Rose”.

Tři ze čtyř adoptovaných dětí jsou jeho vlastní synovci: James, Steven a Kurt Adams, čtvrtá je Lily, kterou adoptovali jako malou v roce 1982 (v současné době působí jako herečka a zpěvačka). James, Steven a Kurt byli adoptováni v roce 1958, kdy jim během jednoho týdne zemřeli oba rodiče. Jejich otec zahynul v osobním vlaku, který v New Jersey sjel z otevřeného zvedacího mostu a jejich matka, Vonnegutova sestra Alice, zemřela na rakovinu. V Časotřesení Vonnegut píše, že Aliciin manžel zemřel o pouhé dva dny dříve než ona. Její rodina se smrt manžela snažila před Alice utajit, ona se to ale den před svou vlastní smrtí dozvěděla z novin New York Daily News, které ji přinesl jeden pacient. Její čtvrtý a nejmladší syn Peter Nice začal žít u rodiny svého otce v Alabamě.

11. listopadu 1999 byl po Vonnegutovi na jeho počest pojmenovám asteroid 25399 Vonnegut.

31. ledna 2001, zachvátil horní patro jeho domu požár. Vonnegut se nadýchal kouřových zplodin a byl převezen do nemocnice, kde se čtyři dny nacházel v kritickém stavu. Přežil, ale jeho osobní archiv byl zničen. Vonnegut se odjel zotavovat do Northamptonu v Massachusetts.

Vonnegut údajně kouřil cigarety značky Pall Mall bez filtru, což označil za "stylový způsob, jak spáchat sebevraždu".

Smrt

Vonnegut zemřel 11. dubna 2007 ve věku 84 let, kdy podlehl těžkým následkům poranění mozku, která utrpěl po pádu v bytě na Manhattanu.

Posmrtné pocty

* Po smrti byla Vonnegutova památka uctěna na výroční přednášce indianapoliské knihovny McFadden Memorial Lecture. Vonnegut měl pro tuto událost nachystanou řeč (nyní se o ní mluví jako o tom posledním, co v životě napsal), kterou nakonec předčítal jeho syn Mark. Proslov končí slovy: "Děkuji vám za pozornost. Mizím odsud."

* Jako vzpomínka na Vonneguta se po jeho smrti objevila před závěrečnými titulkami amerického pořadu The Daily Show Jona Stewarta slavná věta „Tak to chodí“, kterou Vonnegut sám komentoval smrt. Stewart s ním v minulosti natočil rozhovor, ve kterém Vonnegut tvrdí, že důkazem, že evoluce je řízena nějakou božskou silou, je kapavka, hroši a žirafy. Tento námět použil i ve svých kresbách. Na jedné z nich se píše: „Evoluce je strašně tvořivá. To jen díky ní máme žirafy a kapavku.“

* Režisér Michael Moore zařadil na konec svého filmu Sicko z roku 2007 poděkování: „Děkuju za všechno, Kurte Vonnegute.“

Zdroj:Wikipedia