Josef Čapek

Životopis

Josef Čapek se narodil v rodině lékaře Antonína Čapka a jeho manželky Boženy. Dětství strávil v lázeňském domě v Malých Svatoňovicích u Trutnova, spolu se starší sestrou Helenou (1886) a mladším bratrem Karlem (1890). Roku 1890 se rodina přestěhovala do Úpice u Trutnova. Josef Čapek tady navštěvoval obecnou (1892 -1897) a měšťanskou (1897 - 1900) školu. Posléze chodil na německou dvouletou odbornou školu tkalcovskou ve Vrchlabí. Po jejím absolvování v roce 1903 pracoval rok jako dělník v úpické továrně F. M. Oberländera. Od podzimu Josef Čapek 1904 začal žít už natrvalo v Praze, kde studoval na Uměleckoprůmyslové škole.

První obrazy v Praze Josef Čapek vystavil v roce 1912. V té době byl už známý jako literát a novinář: psal referáty o výstavách, recenze, publikoval drobné prózy. Své články uveřejňoval v nejrůznějších novinách a časopisech: např. v Lidových novinách, v Moravskoslezské revue, Národním obzoru, Snaze, Ženské revue, v Národních listech a v mnoha dalších.

Nejprve psal společně s bratrem Karlem, své první krátké prózy shrnuli do dvou knížek: Zářivé hlubiny (1916) a Krakonošova zahrada (1918), ve které podle Jiřího Opelíka vytvořili „skutečně secesní literaturu“ (Mráz 1987: 20). V roce 1910 ve stejném duchu vznikla jejich první společná divadelní hra Lásky hra osudná.

Ve svých kritikách Josef Čapek odmítal konzervativní a konvenční umělecké projevy, podporoval umění moderní. Uznával sociální, historickou i místní podmíněnost umění, i boj nového moderního umění se starým a konzervativním. Věřil v umělecký pokrok, ale nepřehlížel význam tradice jak v umění západním, tak domácím.

Po absolutoriu na Uměleckoprůmyslové škole Josef Čapek odjel do Paříže, kde navštěvoval Academii Colarossi, a samozřejmě i různé výstavy. V Trocadéru objevil umění přírodních národů, domorodé umění Afriky a Oceánie. Studium těchto uměleckých projevů a jeho teoretické zpracování bylo jeho první velkou samostatnou prací. V sochách přírodních národů objevil hodně podstatných prvků pro současnou uměleckou tvorbu i pro povahu umění vůbec.

Bratři Čapkové se z cest po Evropě vrátili do Prahy v roce 1911, tedy v době, kdy vyvrcholilo napětí mezi starší a mladou nastupující uměleckou generací v pražském spolku Mánes. Většina mladých umělců, včetně bratří Čapků, nakonec Mánes opustila a založila Skupinu výtvarných umělců.

Josef Čapek mimo jiné redigoval její časopis Umělecký měsíčník (do roku 1912, celkem 6 sešitů). V lednu 1912 byla v pražském Obecním domě otevřena první výstava Skupiny, které se Čapek účastnil se svým dílem Matka s dítětem. Na konci téhož roku však bratři Čapkové Skupinu opustili a znovu vstoupili do Mánesa. Josef Čapek se stal spoluredaktorem spolkového časopisu Volné směry. Sedmnáctý ročník tohoto listu se tak vrátil k prosazování a propagování moderního umění, včetně kubismu. V březnovém čísle, věnovaném francouzskému klasicismu Josef Čapek uveřejnil svou nejzávažnější esej Tvořivá povaha moderní doby, ve které vyjádřil nejen svůj názor na moderní umění, ale i na samu podstatu umělecké tvořivosti.
Památník bratří Čapků v Praze 2 od Pavla Opočenského

V roce 1913 se prudce začala rozvíjet malířská tvorba Josefa Čapka. Přechod mezi krajinami z roku 1912 a kubistickými postavami z roku 1913 vyznačuje obraz Novostavba: s motivem městské periferie, komponované do pravého úhlu, s dominantou kandelábru s obloukovou lampou. Vrcholným dílem Čapkova analytického období roku 1913 je Ženský akt: spojuje prvky analytického a syntetického kubismu. Kubistické tvarosloví využíval Čapek s volností a smyslem pro humor, nevyhýbal se ani neobratnostem charakteristickým pro naivní umění. V březnu 1914 vystavil osm kubistických olejomaleb na 45. výstavě SVU Mánes v Praze. 16. června 1917 v Berlíně vyšlo dvojčíslo časopisu Die Aktion věnované Josefu Čapkovi s reprodukcemi kreseb a původními otisky jeho linorytů. V březnu 1918 byla ve Weinertově umělecké a aukční síni otevřena výstava s názvem A přece! Výstava několika tvrdošíjných, kam přispěl 31 obrazy, uhlokresbami, linoryty a litografiemi i Josef Čapek, který byl současně organizátorem výstavy. V roce 1920 vystavoval Josef Čapek své obrazy Piják, Kuřák v krajině a Muž se zavázanou rukou na druhé výstavě Tvrdošíjných. Jde o plastické zjednodušené postavy ostrých tvarů ve skutečném prostoru. Expresívní špičaté formy a charakteristický kolorit zdůrazňují povahu figur a jejich psychologické rozpoložení. Kromě nich Čapek používal také zakulacené hladké formy, ale i výraznou konturu a prudké světelné kontrasty. V roce 1921 vystavovali čtyři Tvrdošíjní – Čapek, Hofman, Špála a Zrzavýv Berlíně a jiných německých městech. Čapek zde představil své nové obrazy malované pod vlivem civilismu (např. Na obvodu města, Předměstské zahradnictví…). Kolem roku 1923 začíná v malířské tvorbě Josefa Čapka období „chlapů“. Začal je obraz Hadráři , ukončila je v roce 1927 malba Dřevěného muže. V jeho obrazech se teď objevují Dva chlapi v lese, Dva muži ve dvoře, Dva trhani, Dva chlapi, Dva muži v krajině… Maloval většinou žebráky, lůzu, postavy ze společenské spodiny vzbuzující podezření a strach. Hlavní výrazovým prostředkem se teď stala expresívní obrysová čára a magické světlo, které vytváří atmosféru tajemnosti a dramatického napětí. Barva svou symbolikou podtrhuje obsahové vyznění obrazu.

15. října 1924 byla otevřena první samostatná výstava Josefa Čapka, která se konala v pražském Domě umělců jako šestá výstava Tvrdošíjných. Bylo zde vystaveno 106 olejů z let 1910 až 1924, 116 temper, akvarelů, kreseb a grafiky, včetně knižních obálek. V listopadu byl výběr z pražského souboru vystaven v Brně v pavilónu Klubu výtvarných umělců Aleš. Zároveň vyšla v Musaionu V. monografie o Josefu Čapkovi s úvodním textem Karla Čapka a Václava Špály.
Dům bratří Čapků ve stejnojmenné ulici v Praze 10-Vinohradech

Po nástupu Hitlera k moci Josef Čapek, stejně jako jiní umělci, reagoval na politickou situaci. Publikoval v novinách kresby z cyklu Ve stínu fašismu a namaloval také obraz Mrak, který je vytvořen expresivní malířskou formou s prudkým dynamickým výrazem. Ani v předválečné tvorbě však nechybějí ani obrazy radostné: např. Rozcuchaný hoch, Děvče, Květinářky, Hajný, Myslivci, Rybáři…, či krajinomalby. V letech 1933-37 vytvořil cyklus Nocí s objímajícími se milenci na pozadí hvězdného nebe. Šlo o pět kompozic v černé, červené, hnědé, zelené a modré dominantě, které naplňoval erotický půvab, lyrická snivost a touha po hvězdách. V roce 1937 vyšly knižně s předmluvou Josefa Hory Diktátorské boty – kresby otiskované v předchozích letech v Lidových novinách. O rok později jako reakci na občanskou válku ve Španělsku Josef Čapek vytvořil cyklus satirických kreseb Modern times. Tíživá atmosféra se odráží i v obrazech Ohníčky (1937), Těžko(1937) nebo v Krajině s křížem a holuby (1937). V tomto roce visely Čapkovy obrazy v expozici československého umění v londýnské Mayor Gallery a v roce 1938 na výstavě českých malířů Garnegieho ústavu v Pittsburghu. Posledními malířskými cykly, které Josef Čapek vytvořil byly cykly Oheň (1938-39) a Touha (1939). Protestoval tak s bolestným smutkem proti Mnichovu. Názvy obou cyklů vznily až po válce v roce 1945 u příležitosti jejich výstavy v Umělecké besedě. Jsou obdivuhodně rozsáhlé, obsahují téměř 70 olejomaleb a přes 300 kreseb. K zamýšlenému třetímu cyklu, který měl oslavovat vítězství, se dochoval jen náčrt tužkou: motiv kohouta, vítajícího nový den.
[editovat] Literární dílo

V roce 1914 Josef Čapek spolu s bratrem přispěl do literárního Almanachu na rok 1914. Procházka, Událost a Vodní krajina patří k prvním kubistickým prózám v české literatuře. Josef Čapek tak dokázal, jak moc u něj byla propojena tvorba výtvarná a literární. V dubnu 1914 dokončil povídku Lélio. V roce 1920 vydal svou sbírku Nejskromnější umění, do které shrnul úvahy, které publikoval v novinách v letech 1918 až 1920. Šlo o kombinaci poetického fejetonu s estetickou esejí. Psal např. o vývěsních štítech drobných obchodníků, o staré pohovce, podobizně stařenky Rafaela Jörka… V témže roce vyšel v pražském nakladatelství Aventinum (dr. Otakar Štorch-Marien) první svazek revue Musaion, kterou redigoval Karel Čapek a která byla jakousi tribunou Tvrdošíjných. Josef Čapek zde publikoval drobné stati o umění nazvané Cestou.

Kolem roku 1928 se Josef Čapek začíná inspirovat především dětským světem, protože v této době jeho dcera Alena dorůstá do školních let. Zejména pro ni tak napsal a ilustroval knížku Povídání o pejskovi a kočičce (1929), nebo veselé povídání s dětmi, vydané až v roce 1954 v knize Povídejme si, děti. Alena ho inspirovala i k „přidané“ pohádce, která je součástí sbírky Karla Čapka Devatero pohádek (1932). Příhoda o tlustém pradědečkovi byla následně zhudebněna J. Křičkou a uváděna v divadle pod názvem Dobře to dopadlo aneb Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové . V roce 1928 vyšla sbírka fejetonů Josefa Čapka, které publikoval v posledních letech v Lidových novinách. Zabýval se obyčejnými náměty a vyjadřoval zde také otevřeně své politické přesvědčení, především vědomí nutnosti demokracie.

O dva roky později byla v nakladatelství Aventinum vydaná jeho povídka Stín kapradiny – pytlácká balada v próze s kriminalistickou zápletkou, která hluboce souvisí s lidovou slovesností a je také výrazně hudební. Této knížce byla udělena státní cena. V letech 1933-37 psal Čapek články a eseje, např. Co má člověk z umění (1934), Umění a život (1935), Frenesie homty (1936). V těchto statích se Josef Čapek projevoval jako hluboce vzdělaný kritik a teoretik. V roce 1936 však vyšla kniha Kulhavý poutník s podtitulem Co jsem na světě uviděl. Jde o hluboce filozofické zamyšlení nad životem a světem, spor mezi Osobou a duší, ve které autor cituje ze Starého zákona, Platóna, sv. Augustina, Komenského, Shakespeara…, ale také z poezie a filozofie Dálného východu. Tato publikace je zároveň i polemikou s Karlem Čapkem, jehož beletristickou, čtenářsky přitažlivou literaturou Josef rád ironizoval a parodoval. Po Kulhavém poutníku psal Čapek aforismy, které vyšly posmrtně v knize Psáno do mraků (1947). V roce 1938 vyšla Čapkova nejrozsáhlejší a významem nejdůležitější kniha o výtvarném umění: Umění přírodních národů, do které shrnul své poznatky a úvahy o domorodém umění Afriky a jiných světadílů. Tato kniha byla psána pro široký okruh čtenářů, ale chtěla vyhovět i náročnějším odborným kritériím. Původ umění hledá autor v magii, náboženských obřadech, v provoní bázni a v bojích o život.

Zdroj:Wikipedia