Jaromír Hořec

Životopis

Básník, novinář a publicista
Původním jménem Jaromír Halbhuber. Pocházel z rodiny lesníka. Od roku 1932 žil v Praze, kde absolvoval reálné gymnázium (maturita 1940) a abiturientský kurs při obchodní akademii (1941). Za německé okupace (1941–1945) pracoval jako dělník, působil v ilegálním hnutí mládeže. V květnu 1945 byl jedním ze zakladatelů deníku Mladá fronta: do roku 1950 působil jako její šéfredaktor a ředitel stejnojmenného nakladatelství. V letech 1950–1953 byl redaktorem nakladatelství Mír, 1953–1965 šéfredaktorem časopisu Hlas revoluce a vedoucí vydavatelství Svazu protifašistických bojovníků, kde také řídil knižní edice Dokumenty a Živé knihy (1953–1965), usilující o rehabilitaci odboje. V roce 1954 dokončil studia češtiny a literární vědy na FF UK. Od roku 1965 byl odborným asistentem Fakulty sociálních věd a publicistiky UK (PhDr. 1967 prací Příspěvek k rozboru tzv. legionářské literatury; CSc. 1969 prací K počátkům české knihy) a souběžně redaktorem edice Magnet (1965–1970 a 1990–1992) v nakladatelství Naše vojsko. V šedesátých letech redigoval ročenky Taneční hudba a jazz (1960–1969, s Lubomírem Dorůžkou a Josefem Kotkem). Roku 1969 byl vyloučen z KSČ a zbaven místa na fakultě i místa šéfredaktora časopisu Univerzita Karlova (1968–1969). V roce 1970 odešel do invalidního důchodu. V roce 1981 byl půl roku ve vazbě za podvracení republiky a za šíření ineditní literatury. Roku 1991 byl jmenován docentem Fakulty sociálních věd UK. V 90. letech byl předsedou Společnosti přátel Podkarpatské Rusi.
Kromě periodik, v nichž pracoval, publikoval zejména v novinách a časopisech: Kytice, Blok, Generace, Národní osvobození, Hlas revoluce, Plamen, Červený květ (Ostrava), Literární noviny, Studentské listy, Listy (Řím), Obrys (Mnichov), Svědectví (Paříž); od roku 1990 též Lidová demokracie, Tvorba, Lidové noviny, Tvar aj. V roce 1979 založil samizdatovou edici Česká expedice (asi 120 svazků), v níž mj. vycházela i ediční řada Lyrika Jaromíra Hořce (38 sv.). V roce 1989 přeměnil edici Česká expedice v soukromé nakladatelství. Redigoval samizdatové časopisy In margine (1977–1981) a Pokus (1984–1989), v nichž uveřejnil řadu svých historických a literárněhistorických článků. – Pseudonymy: Ignotus, Jan Čech, Jan Svoboda, Jiří Hynek, Severus, Zdeněk Hrubý.
Hořcovy literární začátky spadají už do konce třicátých let a první poloviny let čtyřicátých, kdy ve sbírkách Tvář ve skle, Úděl rosy, Pod srdcem tmy, Uvnitř té hudby a Psí dny reagoval na tíživou situaci české společnosti v období nacistické okupace (průřez touto juvenilní ineditní tvorbou přinesl výbor Vzdory). Výrazná halasovská inspirace Hořcovy rané lyriky je patrná také ve válečných sbírkách Úpadek hvězd a Vnitrozemí. Tyto sbírky vznikaly v letech 1944–1945, kdy se Jaromír Hořec účastnil aktivit skupiny Pětník (Ivan Andernik, František Listopad, Jan Grossman, René Zachovalová, posléze také Jaroslav Morák, Oldřich Kryštofek, Ladislav Fikar), která se po roce 1945 stala základem skupiny Mladé fronty.
Skupina básníků a teoretiků sdružených po květnu 1945 okolo deníku Mladá fronta vyznávala tzv. dynamoarchismus. Toto literární seskupení, k jehož spoluzakladatelům Hořec patřil, usilovalo o syntézu romanticky pojaté revolučnosti se syrovou banalitou každodenního života; z ní pak měl vyrůst obraz nového socialistického člověka. Tato tendenčně aktivistická koncepce dala Hořcově rané básnické tvorbě až křečovitou výrazovou expresivitu a exaltovanost, s níž básník, zřetelně ovlivněný Vladimirem Majakovským, chtěl zobrazit proces revoluční proměny člověka (Květen č. 1, Na časy). Roku 1950 byl dynamoarchismus, jmenovitě pak Hořec, tvrdě odsouzen na konferenci Svazu československých spisovatelů (viz Ladislav Štoll: Třicet let bojů za českou socialistickou poezii, 1950).
Ve své básnické tvorbě z let padesátých a šedesátých Hořec vstupoval do stále příkřejší konfrontace se společenskou realitou socialistického Československa (Nelogicky náměsíčná krajina, Hamleti v texaskách). Pod zjevným vlivem Františka Halase začal usilovat o antiiluzivní poezii, v níž si kladl otázky po smyslu vlastních mladických ideálů a pateticky útočil proti všemu, co ohrožuje svobodu a plnost lidského života (Hněv trávy, Špatně rozdané karty). Lyrismus této tvorby je často oslabován silnou apelativností, s níž básník komentuje soudobý stav české společnosti. Ve sbírkách Soudný den (inspirovaná 21. srpnem 1968) a Pozdvihování slov (reagující na společenskou situaci po vzniku Charty 77) Hořcova básnická apelativnost vrcholí; nenávist vůči posrpnovým okupantům a normalizačním konformistům dává jeho poezii až pamfleticko-sarkastický ráz, doprovázený však značnou rétoričností a hyperboličností výrazu (např. ve sbírce Půlnoc moskevského času, inspirované autorovou cestou do Sovětského svazu, či v souborech Dílna Hölderlinova a Brzy jazyk nazývati Ruzyně, v nichž autor mnohdy až s dokumentaristickou věcností básnicky zpracoval svoji normalizační a vězeňskou zkušenost). Tvrdé odsudky společenské reality zde převažují nad elegičností, často doprovázející Hořcovo hledání naděje. Její obrysy básník nachází jednak v mýtech, formujících od pradávna podstatu lidství (Svěcení hlíny), jednak v křesťanství (Anežka Česká). Ani v nejnovější tvorbě neslevuje z pronikavosti pozorování světa a z kritičnosti soudů o soudobé realitě (Noclehy pod mostem), píše však i intimně laděnou lyriku (Celá ze svítání).
Jako žurnalista a publicista věnoval Hořec svůj zájem především problematice českých moderních dějin (opakovaně se vracel k otázce Podkarpatské Rusi, jíž věnoval rovněž básnickou sbírku Chléb na stole), literárněhistorickým otázkám a jazzové a taneční hudbě, k níž také příležitostně psal texty. Genezi české knižní kultury zmapoval v monografii Počátky české knihy, v níž se rovněž zamýšlí nad obecnějšími otázkami vztahu knihy a české společnosti.

Zdroj:http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1026