Jiří Gruša

Životopis

Spisovatel Jiří Gruša se narodil 10. listopadu 1938 v Pardubicích v rodině technického úředníka. Od roku 1957 žil v Praze. Na Filosofické fakultě UK studoval filosofii a historii, absolvoval roku 1962 prací o filosofických názorech Václava Černého. V roce 1964 se stal spoluzakladatelem časopisu Tvář.

Od roku 1966 byl nejprve redaktorem týdeníku Nové knihy, později čtvrtletníku Výběr z nejzajímavějších knih. V letech 1969–1970 byl soudně stíhán za uveřejnění ukázky z románu Mimner v Sešitech pro literaturu a diskusi. V letech 1970–1971 pracoval jako propagační referent a reklamní agent a byl externím spolupracovníkem Krejčova Divadla Za branou. V sedmdesátých letech dále pracoval jako podnikový psycholog, knihovník, stavební polír a referent v několika pražských stavebních družstvech. V roce 1977 se stal signatářem Charty. V roce 1981 obdržel literární stipendium ve Spojených státech amerických. V téže době mu bylo odňato státní občanství, a proto žil v letech 1982–1990 v Německu, kde se živil jako spisovatel a překladatel. V Bonnu vykonával např. funkci městského písaře. V roce 1990 mu bylo občanství vráceno. V tomtéž roce se stal zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí a od ledna 1991 byl velvyslancem v Německu. V letech 1997–1998 působil jako ministr školství v tehdejší české vládě. V listopadu 2003 byl zvolen prezidentem mezinárodního PEN-klubu. Od dubna 2005 působí ve funkci ředitele Diplomatische Akademie Vienna. Za sbírku básní Grušas Wacht am Rhein aneb Putovní ghetto získal v roce 2002 cenu Magnesia Litera a Cenu Jaroslava Seiferta. V roce 1996 obdržel za německy psané básnické sbírky Der Babylonwald a Wandersteine Cenu Andrea Gryphia.
Do kontextu evropské literatury se Gruša včlenil především ineditně vydaným románem Dotazník aneb modlitba za jedno město a přítele (první oficiální knižní vydání je až z roku 1990). Kniha nese rysy orwellovsky přízračné a kafkovsky labyrintické, ale objevují se v ní prvky haškovské grotesky a hrabalovského pábitelství. V devatenácti kapitolách niterně vzpomínkového, zašlý čas evokujícího příběhu-nepříběhu vede autor fiktivní dialog s totalitním úředníkem, odehrávající se během vyplňování obsáhlého a podrobného dotazníku či formuláře, který v odcizeném světě nahrazuje jedincovu identitu. Dotazník sleduje chronologii od narození autorova alterega, Jana Chrysostoma (Jana Zlatoústého), těsně před začátkem války přes protektorátní léta na maloměstě, jímž je zčásti skutečný a zčásti vybájený Chlumec, přes konec války až do temných padesátých let, kdy se vypravěčův otec stává komunistickým funkcionářem kvůli tomu, aby rodinu zachránil před perzekucí. Děj vrcholí a končí v okamžiku, kdy dílo bylo psáno, tedy na konci šedesátých let minulého století, ve kterých se autor a v jedné osobě vypravěč etabluje jako básník, spisovatel a publicista. Podle některých kritiků (např. Jakuba Grombíře ve stati Jak Oskar k Oskarovi přišel, Aluze, 2/2006) se Gruša svým Dotazníkem dostává do blízkosti německého spisovatele Güntera Grasse. Způsobem vyprávění i časovým vřazením děje do válečných a krátce poválečných let připomíná Dotazník zejména knihu Plechový bubínek z roku 1977. Oproti Grassovi, který včleňuje do Plechového bubínku prvky absurdity dějinné i psychické, vyděděnosti člověka z dějinného okamžiku, bychom v Grušově stěžejním románu těžko hledali negativní postavu nebo figury propadající démonu zla. Zatímco u Grasse jsou všichni viníky, a nikoli jen „bubeník“ Oskar Matzerath, maloměstské postavy Grušovy, jakkoli dotýkané existenciální úzkostí modernity, zůstávají zaklety v milosrdné dimenzi Švejků nebo Hrabalových pábitelů. Grombíř charakterizuje Grušovy postavy jako bytosti „čelící okolní temnotě roztomile výstředními aktivitami jako je křížení koček nebo konstrukce létacích strojů“. Proti manipulujícímu „dotazníkovému“ světu abnormálnosti a absence humanismu bojují „chlumečtí“ spíš svou animálností, důrazem na pozemskou rozkoš, připomínající až prvorepublikový kolorit poláčkovských hrdinů, ale i nadčasovou hyperbolu z rodu Boccacciova nebo Rabelaisova. Ve stínu Dotazníku a dalších próz stojí Gruša jako básník, autor řady sbírek a lyrických kompozic, které psal již na počátku šedesátých let (tehdy česky) a jež vznikaly i v exilu, kdy psal verše hlavně v němčině (později jím byly přeloženy do češtiny a knižně vydány např. v torstovském svazku Les Babylon. Bludné kameny. 1998). Návratem k prvním pěti sbírkám z šedesátých let je kniha Právo útrpné (2003). Básnickou prvotinou Torna (1962) vstoupil Gruša do české poezie se silnou a početnou generací, která navazuje na halasovskou či holanovskou vlnu nebo na poetiku Skupiny 42, avšak nesdílí jejich vitalismus. Byla to generace básníků poznamenaná skepsí, v lepším případě groteskností. Gruša debutoval spolu s Wernischem, Kabešem, Pištorou, Brouskem nebo Divišem, ale lišil se od někdy až zaumných experimentů těchto autorů sklonem k zemitosti a k jistotám domova a rodiny. Inicioval ho např. Fikarův Samotín, ale rovněž tradice Máchova, Březinova a Demlova, kterou se od časů romantického básníka Máje vine spodní existenciální tón. V pořadí páté sbírce Modlitba k Janince z let 1969–1973, která je panychidou za mrtvou ženu, kulminuje Grušův erotický či erotizovaný tón života na „hrbech, na prsech“ a ruky, položené na „mramor klínu“. Jakkoli erotické metafory vyznívají dekadentně i otevřeně, autor v nich není baudelairovským poetou „rozkoše bolesti“, ale spíš blížencem rozdychtěného Václava Hraběte, jehož kult vrcholil právě v čase Grušových prvních básnických kroků. V komponované sbírce Právo útrpné, která v šedesátých letech nemohla vyjít, se básník ocitá v blízkosti heroického a mytizujícího Českého orloje Karla Šiktance. Země, mateřský prostor zrození, kdysi jistota a nezvratnost, se pojednou nacházejí v ohrožení. Hodnoty se hroutí, přibývá zákazů a varovných znamení. Právě tady se Gruša pozvedá k prorockému hlasu, který zněl nezvykle nejen v kontextu lyriky šedesátých let, ale vlastně i celého uplynulého století věcnosti a nivelizace hodnot. V Právu útrpném se autor dotýká dna existence nebo mezní situace, kdy se máchovský postromantický básník jde „napít z hrobu“. V roce 2001 vydává Gruša sbírku česko-německých básní Grušas Wacht am Rhein aneb Putovní ghetto, za niž v následujícím roce obdržel cenu Magnesia Litera i prestižní cenu Jaroslava Seiferta. Její civilní tón, antipoetičnost souznívají s vytrácením mélického prvku v dnešním světě, ale básník se tu dostává do složité pozice vědoucího a vidoucího komentátora morálního, estetického i dějinně politického chaosu, nad kterým nesmí usnout, ale držet hlídku. Poetika sbírek z šedesátých let je tady opuštěna a střídá ji tón podobný moralistním veršům Ceslawa Milozse, Zbigniewa Herberta, Wislawy Szymborské, a abychom neuváděli pouze polské básníky, pak třeba i „nobelisty“ Josifa Brodského. Počátkem sedmdesátých let založil Gruša s Ludvíkem Vaculíkem samizdatovou edici Petlice, v níž v prvé polovině zmíněné dekády publikoval své prozaické práce. V roce 1973 napsal pod pseudonymem Samuel Lewis knihu Mimner aneb Hra o smrďocha, dále prózy Dámský gambit (1973), Modlitba k Janince (1975), výše zmíněný Dotazník (1975) a nakonec román Dr. Kokeš Mistr Panny (1980). Asi nejvýznamnějším dílem je Mimner aneb Hra o smrďocha s podtitulem Atmar tin Kalpadtia (Zpráva z Kalpadocie). Je to složitý, polytematický experimentální text, který referuje o zvláštním, primitivním, zlém a studeném světě. Je to zároveň orwellovský paramýtus a pseudohistorický epos o vymyšlené kalpadocké civilizaci (vzdáleně připomínající Musilovu Kakánii z Muže bez vlastností) a o její zvrácené ideologii, která nezná emoce, ale jejímž kultem je krutost a násilí a jediným možným rozměrem je oddaná víra v „ervet“, kde dovršením života každého jedince je předčasná smrt. Ta prapodivná šílená hra se smrtí, v románu a v kalpadockém jazyku nazývaná „mimner“, upomíná na šílenství japonských válečných letců kamikadze, ale také na starověké kulty a oběti, kdy člověk podstoupil dobrovolnou smrt kvůli víře v neznámého a vladařského boha. Hrdinou příběhu o kalpadocké obětní smrti jako nejdokonalejší závrati z existence je skoro kafkovský bezejmenný člověk K., který přichází zvenčí a postupně se v civilizaci Kalpadoků stává kořistí, smrďochem, cizím živlem, kterého je třeba ovládnout všemi prostředky včetně výhod, faustovských úplatků nebo posedlosti drogami a volnou láskou. Autorský subjekt si někdy zachovává až mrazivý odstup od úděsného příběhu člověka K., jenž se nakonec stává uctívačem předčasné smrti, mimneru, jako východiska z domnělé beznaděje. Paralela s komunistickou ideologií je tu zřejmá. V devadesátých letech, kdy se Gruša vrátil z emigrace a intenzivně se věnoval politické a diplomatické činnosti, mu zbyl čas pouze na tvorbu esejistických textů nebo studií, koncentrujících se na témata civilizační, kulturologická, sociologická a politická, včetně otázek, týkajících se složitého česko-německého vztahu. V roce 2003 vydal komponovaný výbor z esejů Šťastný bezdomovec. Pokouší se v nich proniknout k jádru literárního života, který se podle něho klene nad celým světem, ale jehož klenba se začíná hroutit v souvislosti s tím, jak je lyrická bytost vyháněna za humna nebo – podle Grušových slov – do „putovních ghett“. Obdobně jako u Pounda je také u Gruši dnešní básník prorokem i ztroskotancem. Básník je na rozdíl od diktátora, politika nebo moralisty, tedy člověka dějinného, bytostí skromnou a marginální, jejíž logos je nemyslitelný bez předpony „dia“, neboli v intenci stálého dialogu a kladení otázek. V úvahách o česko-německém prostoru Gruša paradoxně chválí stereotyp předsudků dějinných a sousedských, hegelovsky absolutních i hospodsky zápecních: „Čech vidí Němce jako myslitele absolutna, který troskotá na relativních věcech, zatímco u Němce Čech dopadá jako relativista, kterému se nakonec v prstech rozplyne věc sama.“ Až v závěru knihy se Gruša dostává k náznaku východiska. Exilový či emigrantský úděl nejen svůj chápe jako goethovskou exotiku, zatímco pravý životní ráj, kdysi procítěný Komenským, je rájem, který člověk nachází doma a nejvýrazněji v sobě samotném.

Zdroj:http://www.czechlit.cz/autori/grusa-jiri/